Rudolf Deyl

Rudolf Deyl (kvůli odlišení od stejnojmenného syna dnes označovaný jako starší) patřil dlouhá léta k oporám Národního divadla, vynikl také jako pedagog a v uměleckém prostředí se angažoval i jinými formami. Pocházel z velmi dobře situované rodiny (jeho otec vlastnil továrnu na zpracování kůže) a vystudoval obchodní akademii. Ve svém zájmu o divadlo našel na rozdíl od otce pochopení u matky a již v devatenácti letech začal hrát u kočovných souborů (například v divadelní společnosti Ondřeje Červíčka), v roce 1897 studoval krátce na slavné Ottově dramatické škole ve Vídni. Odtud také vzešla nabídka na angažmá v Zemském divadle v Lublani, kde Deyl působil v letech 1898-1902. Mezitím hostoval i v Záhřebu, po návratu do Čech hrál v Plzni (Velké divadlo, 1902-1905), kde nasbíral další cenné zkušenosti pod vedením Vendelína Budila. Mezníkem v herecké dráze Rudolfa Deyla byl rok 1905, kdy získal angažmá v pražském Národním divadle a této scéně zůstal již věrný. Do Národního divadla jej přizval Jaroslav Kvapil a v několika jeho režiích pak Deyl účinkoval (například Julius Caesar z roku 1905). Doménou Rudolfa Deyla zůstávaly velké role mladých milovníků a romantických hrdinů (Strakonický dudák, Cyrano z Bergeracu, Loupežník, Romeo a Julie), proslul především svým příkladným mluveným projevem, který ve spojení s majestátní postavou nabíral na důrazu. V roce 1928 obdržel za své umění Státní cenu za dramatické umění. Jeho patetické herectví v divadle bylo sice vzorové pro studenty herectví, ale na druhou stranu jej distancovalo od nabídek filmařů, pro které byl Rudolf Deyl málo vhodným hercem. V éře němého filmu byl osloven jen dvakrát krátce po první světové válce pro velké role v dramatu DÁMA S RŮŽÍ (1919), především pak STAVITEL CHRÁMU (1919), který víc než hereckými výkony vynikl mistrovskou práci s kamerou Jindřicha Brichty. Na jevišti Národního divadla postupně dozrával k rolím charakterním, z jeho jevištních výstupů z 30. a 40. let zasluhují zmínku představení jako Faust, Jindřich VI., Stavitel Solness, Karel IV. nebo znovu Julius Caesar (v nastudování z roku 1936), v pozdní éře své herecké dráhy dospěl i k modernímu repertoáru (ze světové tvorby například G. B. Shaw). Postava Petra Dubského v Našich furiantech mu v roce 1939 vynesla Národní cenu. Zatímco na divadelních jevištích ztvárnil stovky postav, film mu po nástupu zvuku poskytl jen několik málo příležitostí. Téměř výhradně stál Rudolf Deyl starší před kamerou jako představitel mužů z vyšších společenských vrstev, hrál převážně továrníky nebo ředitele. Z výčtu jeho filmových postav zasluhuje zmínku neprávem opomíjené drama VYDĚRAČ (1937), další role hrál i v několika dalších zajímavých filmech (VELBLOUD UCHEM JEHLY, 1936; PŘIJDU HNED, 1942). Výraznější příležitost dostal jako rodinný přítel v dramatu KVOČNA (1937), diváci si na něj ale vzpomenou i v roli ministra v komedii DVA TÝDNY ŠTĚSTÍ (1940). Ve znárodněné kinematografii se před kameru vrátil již jen v několika menších rolích, naposledy to bylo dnes již zapomenuté drama ČERNÝ PRAPOR (1958), kde hrál menší úlohu otce jednoho z mladých hrdinů. Nepříliš slavnou epizodou v životě Rudolfa Deyla byl jeho projev před shromážděním herců v Národním divadle v červnu 1942, dodnes často připomínaný v literatuře. Proslov vyjadřující se kriticky k atentátu na Heydricha byl ale podle četných pozdějších svědectví vynucen a Rudolf Deyl jej přednesl jen pod pohrůžkami ze strany gestapa. V pozdějších letech byl Rudolf Deyl vyznamenán několika cenami ze strany komunistického režimu, v roce 1968 završil svou dráhu titulem Národního umělce. V řadách jevištních umělců měl Rudolf Deyl významnou pozici svou funkcí předsedy Ústřední jednoty československého herectva (1922-1934), několik generací českých herců ovlivnil především svým dlouholetým pedagogickým působením na Státní konzervatoři (1928-1955). Jako spisovatel po sobě zanechal především několik zajímavých portrétů, mimo jiné zpracoval osudy svého přítele Karla Hašlera (Písničkář Karel Hašler, 1968). Manželkou Rudolfa Deyla byla divadelní herečka Marie Spurná, v rodičovských stopách kráčely i obě děti, dcera Eva Deylová, provdaná Skálová (1910-1987), a především syn Rudolf Deyl mladší (1912-1967). Rudolf Deyl starší zemřel v Praze 16. dubna 1972 krátce po svých 96. narozeninách.