Věra Ferbasová

Někdy se říká, že lidé, kteří se živí legrací a humorem, mají ve skutečnosti smutný život a osud si s nimi umí nehezky pohrát. To je do značné míry i případ Věry Ferbasové, která se řadila mezi vůbec největší hvězdy prvorepublikového filmu. Narodila se 21. září 1913 v Sukoradech, malé vesnici kousek od Jičína, dětství a mládí však strávila v Plzni, kde její tatínek pracoval jako středoškolský profesor a jedním z jeho žáků byl například i Miroslav Horníček. Jeho dcera sice vyrůstala do krásy, ovšem trochu překvapivě ji bavily spíše klučičí věci. V rodině se jí neřeklo jinak než Bobek a údajně přímo excelovala v lezení po stromech a hraní kuliček. Mladá Věra Ferbasová se zkrátka uměla bavit. Původně studovala gymnázium, ze kterého však byla kvůli nedostatečné kázni vyhozena a musela je vyměnit za obchodní akademii, kde se naučila psát na stroji a stenografovat, což se jí později hodilo, když hledala svou první a nakonec i osudovou práci. Avšak ještě než se odstěhovala kvůli zaměstnání do Prahy, stačila vyhrát soutěž krásy Miss Plzeň, pak už ale přišel čas vyměnit západočeskou metropoli za hlavní město. Věra Ferbasová tam ovšem nešla s cílem stát se hereckou hvězdou. U divadla však přesto skončila. Mladá dívka s nulovými uměleckými ambicemi získala díky strýci práci jako sekretářka v Divadle Vlasty Buriana a v uměleckém prostředí a pod dohledem v té době nejpopulárnějšího českého herce byla jen otázka času, než si někdo všimne, že za psacím stolem sedí rozený bavič. Když jednoho dne Burianovi onemocněla herečka, přesvědčil svou sekretářku, aby ji zkusila na jevišti nahradit. Věra Ferbasová souhlasila a její výstup měl u diváků obrovský úspěch. Ne snad díky tomu, že by se v debutantce skrýval nečekaný talent, ale právě díky tomu, že se cítila před diváky nesvá, nervózní, roztěkaná, nevěděla, kdy má mluvit, a celkově působila velmi roztržitým dojmem. Přesně tak se i cítila a nakonec v rozčílení Pořady Dědečkem proti své vůli i odešla ze scény. A návštěvníci divadla, přesvědčení, že její bezradný výkon byl natrénovaný, ji vyprovodili obrovským potleskem. V ten okamžik se zrodila hvězda. Právě typ legrační mladé slečny začínal divákům v kinech i návštěvníkům divadel chybět. Do té doby byly podobné hrdinky doménou Anny Ondrákové a Věra Ferbasová se pro mnoho režisérů stala její nástupkyní. Před kamerou začínala v menších a epizodních úlohách. Poprvé se před ní objevila v roce 1933 ve filmu V tom domečku pod Emauzy, kde si zahrála jednu z účastnic večírku. Následovaly další role, většinou sice menší, ale vždy dokázala diváky zaujmout. Její záliba v převlecích, bezprostřednost a rozverný smysl pro humor zaujaly i filmaře. Diváci si zkrátka podobný typ herečky žádali, a tak ho museli i dostat. Byl to režisér Vladimír Slavínský, kdo se v roce 1936 rozhodl dát Věře Ferbasové velkou příležitost a obsadil ji jako hlavní hvězdu do filmů Uličnice a Rozkošný příběh. Zahrála si i vedle Huga Haase v úspěšných Třech mužích ve sněhu. Šlo vždy o komedie a už tehdy nikdo nepochyboval, že právě tenhle žánr se pro Ferbasovou stane osudným. Dnes jsou za její nejvydařenější považovány Mravnost nade vše, kde jste ji mohli vidět jako nemanželskou dceru stárnoucího strážce morálky, případně Andula vyhrála, v níž se zhostila postavy sympatické dívky, která najde životní lásku díky sázce. Zatímco diváci měli její bláznivé holky rádi, odborníci z nich nadšení nebyli. Spolu se Slavínským natočila dvacet filmů a téměř vždy v nich hrála podobné role, což jí někteří poměrně hlasitě vytýkali. Kritika mladé hvězdě vyčítala, že obvykle hraje jednu a tutéž postavu, nikam se umělecky nerozvíjí a její herecký rejstřík je velmi omezený a úzký. Divákům v kinech na tom však nezáleželo. Ferbasová točila s největšími hereckými osobnostmi třicátých a čtyřicátých let, ale její film Zlaté dno z roku 1942, v němž se sešla s Vlastou Burianem, pro ni znamenal na patnáct let poslední práci před kamerou. Populární hvězda totiž odmítla točit německé filmy a raději si dala od herectví pauzu. Po druhé světové válce se sice před kamery zase chtěla vrátit, ale doba jí nepřála. Sympaticky rozjívené dívčiny totiž v kinech nahradily hrdinné soustružnice a budovatelky a pro typ, který Věra Ferbasová představovala, zkrátka nebylo místo. Navíc jí představitelé tehdejšího režimu zabavili byt, uložili vysokou pokutu a poslali manžela na čtyři roky do vězení. Až v roce 1957 dostala opět příležitost a zahrála si v dodnes populárním příběhu Josefa Švejka Poslušně hlásím nebo v pohádce Dařbuján a Pandrhola. Bývalou slávu se jí však obnovit nepodařilo. V Činoherním klubu ovšem zářila jako slečna Mossierová ve hře Pension pro svobodné pány a roli si v roce 1967 zopakovala i ve filmové verzi. Malou roličku pro ni připravil Jiří Menzel ve Skřiváncích na niti a s diváky se rozloučila stylově postavou otravné tetičky v jedné z nejlepších českých komedií všech dob Jáchyme, hoď ho do stroje! Věra Ferbasová byla milovanou i neprávem přehlíženou hvězdou, jež možná netočila umělecky ambiciózní filmy, ale dokázala diváky bavit tak, že si vysloužila přezdívku Komik v sukních. Ačkoli nepatřila mezi nejoblíbenější herečky dobové kritiky, zůstala po ní velká spousta filmů, které dokážou pobavit i dnes. Věra Ferbasová zemřela 4. srpna 1976 v Praze a pochovaná je na hřbitově v rodném Jičíně. zdroj:ČTK/Karel Vácha