Jarmila Smejkalová

Jarmila Smejkalová pocházela z Ostravy, z rodiny ševce. Od dětství tančila a již ve třinácti letech vstoupila jako tanečnice na scénu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, v roce 1936 se stala elévkou baletu. Na popud režiséra Jana Škody přestoupila v roce 1938 do činoherního souboru téhož divadla a působila v něm do roku 1941. Pak již odešla do Prahy, kde zůstala natrvalo. Za okupace začínala v divadle Uranie (1941-1943), krátce pak hrála v Nezávislém divadle (1943-1944) a Intimním divadle (1944). Po válce patřila k zakládajícím členům Realistického divadla (1945-1950), na více než třicet sezón se pak stala oporou Městských divadel pražských. Jarmila Smejkalová měla široký herecký rejstřík umožňující hrát jak komediální, tak i tragické role. Za svou dlouhou hereckou dráhou prošla všemi věkovými kategoriemi ženských hrdinek, přičemž začínala pochopitelně postavami lyrických dívek (Večer tříkrálový, Sen noci svatojánské, Pygmalion), ve zralém věku vynikla například v Králi Richardovi II., její dráhu završila postava matky v Bílé nemoci. Krátce po svém příchodu do Prahy se Smejkalová pochopitelně dostala i do sféry zájmů filmových tvůrců a ještě do konce okupace si stihla zahrát v šesti filmech. Jejím debutem na stříbrném plátně byla květinářka v melodramatickém snímku PRELUDIUM (1941). Hned v následujícím roce si již zahrála větší roli v komedii MUŽI NESTÁRNOU (1942), z dalších protektorátních filmů stojí za zmínku veselohra NEVIDĚLI JSTE BOBÍKA? (1944), kde byla partnerkou Svatopluka Beneše. Dramatičtější hereckou polohu dokázala ve filmu krátce po válce postavou učitelky Evy Matouškové, dohnané k sebevraždě, v dramatu HRDINOVÉ MLČÍ (1946). Znovu se ale objevila i v komediálním žánru (PYTLÁKOVA SCHOVANKA, 1949). Na další filmovou dráhu Jarmily Smejkalové mělo vliv její na svou dobu poměrně odvážné rozhodnutí – v roce 1951, uprostřed politických procesů, vystoupila z Komunistické strany, což jí víceméně uzavřelo cestu do filmových studií. V následujících letech (1951-1957) tím pádem hrála jen ve třech filmech, až koncem 50. let se znovu dostala k filmování častěji a znovu prokázala své schopnosti v dramatu ZDE JSOU LVI (1958) nebo životopisném filmu HOROUCÍ SRDCE (1962; v obou filmech jako partnerka Karla Högera), pamatovat si ji můžeme také jako lékařku Špačkovou v komdii KAM ČERT NEMŮŽE (1959). V následujících letech se vstupy Jarmily Smejkalové před kameru omezily na role manželek někoho z mužských hrdinů, například ve filmech TÁTO, SEŽEŇ ŠTĚNĚ (1964) nebo NEJLEPŠÍ ŽENSKÁ MÉHO ŽIVOTA (1968). V dekádě let sedmdesátých hrála již jen ve třech filmech, sporadicky se objevovala v televizi (mihla se například v seriálu TŘICET PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA, 1979). Svou práci před filmovou kamerou uzavřela Smejkalová nevelkými úlohami v nepříliš zdařilých titulech BABIČKY, DOBÍJEJTE PŘESNĚ (1983) a HOŘKÝ PODZIM S VŮNÍ MANGA (1983), v televizi pak ještě hrála v seriálu KŘEČEK V NOČNÍ KOŠILI (1987). Jarmila Smejkalová byla dvakrát provdaná, ještě za války si vzala herce Rudolfa Deyla ml. (1912-1967), jejich manželství však nemělo dlouhého trvání. Podruhé se provdala za divadelního režiséra Otu Ornesta (1913-2002), s nímž měla syna, herce Jiřího Ornesta (*1946).