Miroslav Svoboda

Herec Miroslav Svoboda pocházel z umělecky založené rodiny, jeho otec Milan Svoboda (1883-1948) byl divadelním režisérem a dramatikem, zároveň vynikl jako učitel francouzštiny. Miroslavovou starší sestrou byla herečka Eva Svobodová (1907-1992). Oba sourozenci byli od dětství vedeni k umění, Miroslav jevil navíc hudební nadání a dobře hrál na housle a violu. Po gymnáziu začal studovat právnickou fakultu Univerzity Karlovy, ale v té době se přihlásil do konkurzu pro film PŘED MATURITOU (1932), kde si pak zahrál postavu zakomplexovaného studenta Kafky. V průběhu třicátých let pak dostal příležitost zahrát si v dalších bezmála patnácti filmech, i když jen v menších úlohách. Hrál však v několika filmech ročně, takže musel dočasně prerušit i studia, nakonec byl ale promován doktorem práv (stalo se tak v červnu 1939 krátce před uzavřením vysokých škol). Tehdy také ukončil herecké angažmá v Osvobozeném divadle (1936-1938) a začal se věnovat právnické profesi. Svobodova práce pro film ve třicátých letech představovala výrazné epizody psychologicky složitých mladých mužů nebo naopak přímočarých hrdinů s nekomplikovaným charakterem. Do první skupiny patří jeho vystoupení v poměrně zdařilých kriminálkách ZÁHADA MODRÉHO POKOJE (1933) nebo VRAŽDA V OSTROVNÍ ULICI (1933), později pak například role druhého asistenta v dramatu BÍLÁ NEMOC (1937). Herecky jednodušší úkoly dostal ve filmech Voskovce a Wericha jako HEJ RUP! (1937) a SVĚT PATŘÍ NÁM (1937), dále pak v dodnes známých snímcích PŘEDNOSTA STANICE (1941) nebo ŠŤASTNOU CESTU (1943). Po roce 1945 dal Miroslav Svoboda své právnické vzdělání do služeb znárodněné kinematografie a začal se angažovat ve vysokých funkcích; napřed byl tajemníkem na ministerstvu informací, v letech 1946-1949 vedoucím sekretariátu Československé filmové společnosti, po roce 1949 pak osm let vedl ústřední dramaturgii Filmového studia Barrandov, následoval post ředitele filmotéky Českého filmového archívu (1957-1965), nakonec vedl archív Českého hudebního fondu (od roku 1965 do odchodu do penze). Nevyhýbal se ale ani další herecké práci, a i když po válce následovala několikaletá přestávka, například v roce 1949 hrál menší role v šesti filmech. Z jeho práce z té doby můžeme připomenout postavu ceremoniáře v komedii CÍSAŘŮV PEKAŘ – PEKAŘŮV CÍSAŘ (1951), v menších hereckých kreacích si jej můžeme dodnes připomínat v často reprízovaných filmech přelomu 50. a 60. let (PRINCEZNA SE ZLATOU HVĚZDOU, 1959; ROMEO, JULIE A TMA, 1959; VYŠŠÍ PRINCIP, 1960). V padesátých letech se Miroslav Svoboda prosadil také jako režisér krátkých dokumentárních a naučných filmů. Před filmovou kamerou se objevoval až do konce 70. let, připomenout můžeme například postavu italského vodníka v komedii JAK UTOPIT DOKTORA MRÁČKA (1974).