Alois Liškutín

Herec Alois Liškutín strávil většinu svého hereckého života v Brně, jeho filmografie je početně málo významná, objevil se ale mimo jiné v několika slavných dílech Jiřího Menzela. Pocházel ze sedlácké rodiny, narodil se sice na Vysočině v Otíně u Jihlavy, ale vyrůstal v Tvarožné u Brna, odkud pocházel i jeho strýc, lékař a vysoký armádní důstojník Josef Liškutín (1910-1957), generálmajor zdravotnické služby. Alois Liškutín původně studoval ve Šlapanicích u Brna rolnicko-zemědělskou školu, zároveň se ale jako nadšený ochotník věnoval amatérskému divadlu a umělecké zájmy jej nakonec přivedly ke studiím na brněnské Státní konzervatoři. Tady začal studovat obor dramaturgie, po transformaci školy do podoby JAMU přešel na obor herectví. Kvůli svým politickým postojům motivovaným likvidací rodinného majetku musel ale studia přerušit a dva roky strávil v řadách pomocných vojenských sil PTP, studium dokončil až v roce 1955. První profesionální angažmá získal Alois Liškutín v Krajském oblastním divadle v Hradci Králové, kde působil v letech 1955-1958, další významné zkušenosti nasbíral v Horáckém divadle v Jihlavě (1958-1962). I když v Jihlavě strávil jen čtyři divadelní sezóny, v povědomí místních zde zůstával dlouho jako nadějný představitel mladé herecké generace. V roce 1962 nastoupil Alois Liškutín do Divadla bratří Mrštíků, kde hrál následujících třicet let. Jen zřídka se dostal k větší herecké příležitosti, ale svým výkonem podpořil desítky představení, účinkoval v domácí i světové klasice, často to byly hry J. K. Tyla (Strakonický dudák, Kutnohorští havíři, Naši furianti) nebo K. Čapka (Loupežník, Ze života hmyzu, Bílá nemoc) i dalších českých autorů (Léto, Milenci z kiosku, Jan Hus). Ze světových klasiků nelze opomenout W. Shakespeara (Mnoho povyku pro nic, Macbeth, Romeo a Julie, Zkrocení zlé ženy) nebo ruské autory (Tři sestry, Revizor, Vojna a mír). Divadelní závazky mimo Prahu byly u Aloise Liškutína stejně jako u řady jiných herců příčinou jeho poměrně málo početné participace ve filmu. Před kamerou debutoval až menší rolí ve filmu ANDĚL BLAŽENÉ SMRTI (1965). Díky menším rolím si jej diváci mohou připomínat v dodnes oblíbených komediích Jiřího Menzela NA SAMOTĚ U LESA (1976) a POSTŘIŽINY (1980). V osmdesátých letech hrál Alois Liškutín v několika filmech studia v Gottwaldově (dnešní Zlín) zaměřeném na dětskou tvorbu (UŽ SE NEBOJÍM, 1984; PĚTKA S HVĚZDIČKOU, 1985). Kromě toho účinkoval také v řadě inscenací a seriálů pořízených v brněnském televizním studiu (SLOVÁCKO SA NESÚDÍ, 1974; PLUKOVNÍK STARBOTTLE A KRÁSNÁ ŽALOBKYNĚ, 1985). Bohaté uplatnění našel Liškutín také v brněnském studiu Československého rozhlasu, jeho jméno je spojeno i se zlatou érou brněnského filmového dabingu. Po roce 1989 Alois Liškutín omezil své umělecké aktivity, začal se ale angažovat v řadách Československé strany lidové, byl též členem výboru Svazu členů PTP. K práci před kameru se vrátil v rámci televizních seriálů opět z brněnské produkce (DETEKTIV MARTIN TOMSA, 1996; ČETNICKÉ HUMORESKY, 1997). Alois Liškutín zemřel v Brně 10. října 2000 krátce po svých 71. narozeninách, pohřben je na brněnském Ústředním hřbitově. Byl ženatý a měl dvě děti.