Marie Glázrová

Významná česká herečka Marie Glázrová, vlastním jménem Glaserová, pocházela z rodiny venkovského lékaře a narodila se v Horní Suché u Karviné. Tady také vyrůstala a ochotnické nadšení otce ji přivedlo k divadlu, s oblibou se věnovala také recitaci. Otec svou dceru cílevědomě vedl ke studiu jazyků, prioritou pro něj ale bylo, aby se Marie stala herečkou. V tomto směru se Glázrová liší od řady jiných hereček, které si svou dětskou touhu musely prosadit proti vůli rodičů. Hereckou průpravu získala napřed soukromými lekcemi u Isy Grégrové, následně vystudovala dramatické oddělení Státní konzervatoře v Praze (1931). První pokus o získání angažmá v Divadle Vlasty Buriana skončil neúspěchem a za svou první štací musela Glázrová putovat mimo Prahu. Sezónu 1931-1932 odehrála v Městském divadle v Plzni, ale již tady získala pozornost a vzápětí se proto vrátila do Prahy. V letech 1932-1937 patřila k mladým oporám hereckého souboru Divadla na Vinohradech. Nedlouho po vstupu do Vinohradského divadla přišly i první filmové nabídky. Marie Glázrová debutovala rolí dcery profesora Kohouta v dodnes oblíbené komedii POSLEDNÍ MUŽ (1934) s Hugo Haasem. Filmová kariéra se však rozvíjela jen pomalu, více začala hrát až koncem třicátých let, menší role jí přinesly filmové adaptace klasických předloh jako MARYŠA (1935) nebo NAŠI FURIANTI (1937), první větší herecký úkol v podobě Jenůfy ji čekal v další adaptaci JEJÍ PASTORKYNĚ (1938). Nevyhnula se ale ani účasti v průměrných komediích nebo melodramatech, zmínku zaslouží Burianův film ULICE ZPÍVÁ (1939). Zvýšená četnost výstupů před filmovou kamerou souvisí s tím, že v roce 1937 opustila Glázrová stálé divadelní angažmá a dva roky se věnovala výhradně filmu. V roce 1939 byla Marie Glázrová angažována do činohry Národního divadla, kde setrvala až do odchodu na penzi (1987). Noblesní elegance s melodickým hlasem a kultivovaným projevem předurčovaly Glázrovou k postavám lyrických, případně tragických hrdinek, s nimiž na jevišti slavila velké úspěchy. Na naší první scéně se uvedla Markétkou ve Faustovi, následovaly další velké role v klasickém repertoáru (Othello, Zločin a trest, Strakonický dudák). Její životní rolí na jevišti se stala Maryša, kterou ztvárnila ve třech nastudováních (1943, 1945, 1956). S příchodem do Národního divadla začali Glázrovou oslovovat filmaři, tentokrát již pro stěžejní role, které ji v době protektorátu katapultovaly mezi největší hvězdy filmu. První takovou úlohou byla postava paní kněžny ve slavné BABIČCE (1940). Vedlejší roli herečky Heleny Vargové ztvárnila v dodnes vysoce hodnoceném secesním melodramatu NOČNÍ MOTÝL (1941), kde se setkala s Hanou Vítovou a Adinou Mandlovou. Výjimečnou sólovou kreaci pak pro ni znamenala titulní role v psychologickém dramatu GABRIELA (1942). Další výraznou příležitost pak dostala jako hlavní hrdinka v melodramatu TANEČNICE (1943), zasazeném opět do secesních kulis. K vrcholům filmového herectví Marie Glázrové pak patří další hlavní role ve filmu ROZINA SEBRANEC (1945). Slibně se rozvíjející dráhu u filmu ukončilo osvobození a dva filmy roztočené v průběhu let 1944-1945 nebyly dokončeny (Z RŮŽE KVÍTEK, 1945; BLUDNÁ POUŤ, 1945). Po válce pak Marii Glázrovou čekal osud řady jiných prvorepublikových hvězd; znárodněný film začal prosazovat jiná témata a v dramaturgické koncepci Barrandova náhle nebylo místo pro noblesní dámu, jíž Glázrová na filmovém plátně byla především. V následujících deseti letech se tak objevila jen ve třech filmech, navíc jen v podružných rolích. Dobře si ji ale diváci pamatují jako kurážnou vdovu Kubátovou z pohádky BYL JEDNOU JEDEN KRÁL (1954). Vytížená ale zůstávala v Národním divadle, které stejně jako film trpělo nástupem komunismu, ale nadále uvádělo kvalitní kusy ze světového i domácího repertoáru. Kultivovaný hlasový projev Marie Glázrové našel uplatnění především v melodramu Námluvy Pelopovy, které se v letech 1950-1956 dočkalo více než stovky repríz. Podobně úspěšná byla představení Měšťáci, Tvrdohlavá žena, Lucerna nebo Naši furianti, která slavila úspěchy po několik let. V šedesátých letech hrála Glázrová již méně často, klesal i význam jejích rolí, naposledy hrála jednu z vedlejších postav ve slavné Kočičí hře, které měla premiéru v roce 1974. Z filmových rolí té doby stojí za zmínku smutné drama o stárnoucí herečce HVĚZDA (1969), kde se objevila po boku svých dávných kolegyň. Matku titulního hrdiny si pak zahrála v pohádce HONZA MÁLEM KRÁLEM (1976). Naposledy před kameru předstoupila v bláznivé komedii VELKÁ FILMOVÁ LOUPEŽ (1986), která byla postavena především na účasti co největšího počtu herců a Glázrová se tu jen mihla. S Národním divadlem byla vázána smlouvou až do roku 1987, ale aktivní herectví ukončila právě Kočičí hrou, která se přestala uvádět po smrti Dany Medřické (1983). Již v době protektorátu získala Glázrová za svou divadelní a filmovou práci Národní cenu (1942), při příležitosti 50. narozenin pak obdržela titul Zasloužilá umělkyně (1963). Marie Glázrová byla provdaná za operního pěvce Eduarda Hakena (1910-1996), s nímž se seznámila v Národním divadle. Jejich jediná dcera Marie Hakenová (*1948), vystudovala FAMU a jazyky na filozofické fakultě, pracuje jako novinářka a angažuje se také v politice.