Uplynulo skoro dvacet roků, co naši filmaři se po druhé odvážili převést krásu stěžejního díla Boženy Němcové v řeč pohyblivých a tentokrát již mluvících obrazů. První filmovou "Babičkou" byla u nás Ludmila Inemannová a jména, která se vedle ní ve filmu objevila, patřila již skoro všechna jen dějinám českého filmu. V novém zpracování přistoupili všichni spolupracovníci, umělecký poradce Karel Hašler, režisér František Čáp, představitelé všech úloh, kameraman Degl, skladatel Jiří Fiala k dílu se zřejmou láskou, úctou a náležitou pietou, vědomí si obtíží své práce. Tyto byly především v tom, že "Babička" je literárně dílo nefilmové, bez dramatického napětí a vzestupu, prostě řada obrazů ze života českého venkova, jak se vytvářel v ročním koloběhu a během několika let kolem ústřední postavy babiččiny, jejíž dobrota, mírnost, životní moudrost je sledovala a někdy i do nich zasahovala.
Tak zůstalo i ve filmovém zpracování toto dějové pásmo rozmanitých příběhů, zhuštěné ovšem tak, aby v jejich ústředí se stále objevovala babiččina postava, takže většina osob byla povahově jen naznačena, nebo se dějem jen tak mihne, nebo se některé ztratily vůbec,protože by se jimi film příliš rozrostl do délky. Ale co zůstalo z děje, z osobních osudů, z pohledů na jejich dějiště, podává krásně spjatý, souvislý obraz, dost rušný, aby mohl být filmový. Přispívá k tomu i oživená historie Viktorky, z minulosti vypravováním myslivcovým vyvolaná a filmovými obrazy, většinou němě ilustrovaná.
Z hereckých postav přirozeně nejvíc upoutává Terezie Brzková v titulní úloze. Vytvořila postavu blízkou našim představám, i když jim plně neodpovídající: je laskavá, mírná, pracovitá, rozsévající dobro, usměvavá i soucitná, ale - venkovská stará žena s tolika životními zkušenostmi, odchovaná prací a pro práci žijící, byla sotva tak měkká, tak pathetická v rozdávání svých rad a poučení. Zato malým zázrakem byla představitelka Barunky Nataša Tanská, děvčátko ze Zlína, krásného zjevu, opravdu s nebem v očích, kouzelná ve své zřetelné výslovnosti, herecky dětsky přirozená a dojímavá, přitom s vážnými okamžiky jakoby zahleděná do budoucnosti. Také ostatní děti byly dobře vybrány a pozornému divákovi jistě neunikla herecká přítomnost naší milé Helenky Růžičkové.
Režií byla drobotina dobře vedena a do filmu scény s dětmi vznášely hodně života a přirozeného ruchu a hemžení. Viktorku hrála Jiřina Štěpničková, lepší jako "uhranuté", náhle a prudce zamilované děvče, než jako šílená nešťastnice, na jejímž zjevu nadto patnáct roků života v lesích a v utrpení přešlo zjevně bez výraznějších stop. Marie Glázrová byla důstojnou, blahosklonnou kněžnou, proti skutečnosti - kněžna byla jen o jedenáct roků mladší než babička - zjev příliš mladistvý, v komtese Hortensii se představila líbezná Nora Cífková, z dalších herců jmenujme Světlu Svozilovou jako Barunčinu maminku, Božena Šustrová jako Kristla, Gustav Nezval jako černý myslivec, Karel Třešňák jako pan Prošek, Theodor Pištěk jako pan otec. Jaroslav Průcha si zahrál riesenburského myslivce.
Z hromadných scén nejzdařilejší byl obžínkový průvod se závěrem na zámku. Ke kladům filmu samozřejmě patřila i kamera Karla Degla, který zachytil krásu i náladu české krajiny v ratibořském údolí, což pro diváka v době německé okupace muselo být vnímáno jako povzbudivé pohlazení.
