Nataša Gollová

Nataša Gollová, vlastním jménem Hodáčová, dodnes patří k ikonám a nejzářivějším hvězdám českého předválečného a protektorátního filmu. Narodila se do bohaté a společensky významné rodiny, jejím otcem byl ekonom František Xaver Hodáč (1883-1943), který byl v době první republiky především dlouholetým generálním tajemníkem Ústředního svazu československých průmyslníků, ale angažoval se i v politice. Humanitní založení rodiny reprezentoval především hereččin dědeček z matčiny strany, významný historik Jaroslav Goll (1846-1929), jehož příjmení později přijala jako umělecký pseudonym. Dcera Jaroslava Golla, tedy Natašina matka Adéla Hodáčová-Gollová (1883-1969) se věnovala malířství. Intelektuální zázemí v rodině se ostatně promítlo i do hereččina jména – byla pokřtěna jménem hrdinky Tolstého epopeje Vojna a mír. Natašin starší bratr Ivan Hodáč (1910-1993) byl důstojníkem v armádě a prosadil se také jako automobilový závodník. Solidní postavení rodiny umožnilo Nataše Gollové studovat na elitních školách nejen v Československu, studovala také v Anglii a dostala možnost rozvíjet své široké spektrum zájmů; zajímala se o literaturu, divadlo, hrála na klavír a pod vedením významné tanečnice Jelizavety Nikolské dostala lekce scénického baletu. Vynikla také jazykovým nadáním a plynně mluvila anglicky, německy, rusky a francouzsky, její životopisci ostatně dodnes rádi zdůrazňují, že patřila k našim nejvzdělanějším herečkám. Po maturitě na gymnáziu začala studovat na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, studium ale přerušila a ve dvaceti letech zahájila profesionální hereckou dráhu. V letech 1932-1934 působila na jevišti Českého divadla v Olomouci, spolu s dalšími českými herci dočasně posílila český soubor Slovenského národního divadla v Bratislavě (1934-1935), pak se již vrátila do Prahy a v letech 1935-1945 byla angažována ve Vinohradském divadle. Na jevišti hrála velké role v představeních různých žánrů (Princezna Pampeliška, Hamlet, Nora, Láska má své klíče), objevila se i v divadelní komedii Kristián, která se stala předlohou ke stejnojmennému filmu. Do doby jejích prvních divadelních angažmá spadají zároveň i první kroky před filmovou kamerou. Jako jedna ze studentek se mihla v komedii KANTOR IDEÁL (1932). Hned druhý film pro ni znamenal hlavní roli, její postava svobodné matky provdané za bankovního ředitele v sentimentálním příběhu BEZDĚTNÁ (1935) však ani trochu nepřipomíná její pozdější temperamentní kreace a sama Gollová přiznala, že film se příliš nepovedl. V roce 1939 vypukla druhá světová válka a český národ v následujících letech zažíval nejtěžší historické období v podobě německé okupace, Nataša Gollová však tehdy vystoupala k vrcholu popularity. Měřeno počtem hlavních rolí za války vytvořila s Adinou Mandlovou a Hanou Vítou trojici největších hvězd českého filmu. V letech 1939-1943 hrála ve dvaceti filmech a ve většině z nich vytvořila hlavní nebo velké role. Rok 1939 pro ni začal zatím ještě vedlejšími rolemi (například středoškolské profesorky ve filmu STUDUJEME ZA ŠKOLOU, natočeném ještě v předešlém roce). Až podzimní premiéry přinesly triumfy s filmy natočenými v průběhu jara a léta 1939. Především si zmínku zaslouží objevený komediální potenciál hereččina projevu v legendárním KRISTIANOVI (1939), ještě více pak v první české crazy komedii EVA TROPÍ HLOUPOSTI (1939), dodnes je populární i další veselohra z téhož roku, PŘÍKLADY TÁHNOU (1939). Martinem Fričem šťastně zkombinovaná dvojice Nataša Gollová – Oldřich Nový pak v následujících letech sklízela vavříny v dalších úspěšných komediích ROZTOMILÝ ČLOVĚK (1941) a HOTEL MODRÁ HVĚZDA (1941), celkem šestkrát se Gollová v době války setkala před kamerou s Adinou Mandlovou (jejich nejznámějším společným filmem je Burianova komedie KATAKOMBY z roku 1942). Zatímco ve veseloherním žánru měla Gollová nesporné úspěchy, snaha prosadit ji do velkých rolí v dramatech se již s takovým ohlasem nesetkala (OKOUZLENÁ, 1942; BLÁHOVÝ SEN, 1943). I v tomto žánru ale projevila mimořádné schopnosti jako lyrická Helenka v POHÁDCE MÁJE (1940); za tento film dostala v roce 1941 Národní cenu a film kromě komerčního úspěchu s nadšením přijali i kritici. Posledním protektorátním filmem s účastí Nataši Gollové byla Vávrova precizní sonda do života několika mladých prodavaček ŠŤASTNOU CESTU (1943), kde se setkala se všemi nejslavnějšími kolegyněmi. O rok později pak ještě v Německu pod pseudonymem Ada Goll natočila nenáročnou komedii VRAŤ SE KE MNĚ ZPĚT (Komm zu mir zurück, 1944). Obraťme nyní krátce pozornost k soukromí Nataši Gollové; v době pobytu v Paříži počátkem 30. let se jejím životním partnerem na krátkou dobu stal básník rumunského původu Tristan Tzara (1896-1963). Dalším osudovým mužem byl pro Gollovou herecký kolega František Vnouček (1903-1960), s nímž ve 30. letech žila tři roky. V době války pak prožívala milostný románek s producentem Willy Söhnelem, českým Němcem. Söhnel měl za války nepochybné zásluhy o podporu českého filmu, byť za cenu pochopitelných ústupků. Nataša Gollová se domnívala, že se jedná o její čistě soukromou záležitost a neviděla nic špatného na intimním poměru s Němcem, který byl prokazatelně antifašistou, o to více ji překvapila poválečná štvanice proti její osobě. Některé prameny dodnes uvádějí rádobysenzační teorii, že Söhnel jako vlivný producent výrazně prosazoval Gollovou oproti jiným herečkám, při prostudování filmografie jejích neméně slavných kolegyň (Mandlová nebo Vítová) ale snadno dojdeme k závěru, že tato myšlenka má velmi vratké základy. Stejně jako jiné herecké hvězdy, tak i Gollová musela po osvobození trpět za svou slávu a úspěch, stěžejním impulsem k jejímu pronásledování byl ale především již zmíněný vztah s Willy Söhnelem. Hned po konci války odjela do Terezína, kde pomáhala ošetřovat nemocné vězně, sama se při tom nakazila tyfem a více než půl roku se léčila. Toto gesto však její odpůrci vnímali jako populismus pět minut po dvanácté a následovala nemilosrdná perzekuce; Gollová byla propuštěna z Vinohradského divadla a dostala zákaz účinkovat kdekoliv v Praze, načež dva roky byla úplně bez práce. A pokud nějaká nabídka na práci přišla, levicově orientovaná veřejnost se výraznými protesty zasadila o přerušení (šlo například o natáčení filmu v roce 1947). Z Vinohradského divadla byl po válce propuštěn také režisér Karel Konstantin (1903-1961), který odešel do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Na jeho popud sem pak zamířila i Nataša Gollová, která zde byla v letech 1947-1950 ve stálém angažmá, v roce 1947 se Karel Konstantin stal také jejím manželem. Po několika více či méně vydařených vztazích se tedy Nataša Gollová v pětatřiceti letech poprvé vdávala. I když regionální divadlo bylo pro nedávnou přední filmovou star ponížením, Gollová se zachovala jako profesionálka a její herecké výkony výrazně pozvedly úroveň budějovického divadla (například v představeních Noc na Karlštejně nebo Kupec benátský). Nedlouho nato se Jan Werich zasloužil i o její návrat na filmové plátno. I když role Kateřiny-Sirael ve slavné komedii CÍSAŘŮV PEKAŘ – PEKAŘŮV CÍSAŘ (1951) byla původně určena pro Irenu Kačírkovou, po výměně režiséra do ní byla obsazena Nataša Gollová, která tak účastí v nadmíru úspěšném titulu slavila po osmi letech filmový triumf. Počátkem 50. let dostala Nataša Gollová možnost vrátit se do Prahy i jako divadelní herečka. Po jedné sezóně v Divadle Na Fidlovačce (1952-1953) našla útočiště v Divadle ABC (1955-1962), kde hrála pod vedením Jana Wericha, její poslední štací byla Městská divadla pražská (1962-1971). V této době se přeorientovala na postavy stárnoucích žen s komediálním nábojem a často podivínským charakterem (Podivná paní Savageová, Jezinky a bezinky, Vajíčko, Tři dámy s pistolí). Pomalu se začala vracet i na filmové plátno, později točila i pro televizi, ale na skutečně velkou roli si musela počkat dalších dvacet let. I když její role ve filmu 50. a 60. let měly výhradně podružný charakter, svými výkony oživila dodnes svěží veselohry jako KOMEDIE S KLIKOU (1964) nebo FANTOM MORRISWILLU (1966), dobře si ji pamatujeme také jako paní Nedobylovou v seriálu SŇATKY Z ROZUMU (1968). S kolegyněmi své generace se potkala v hodnotném filmu HVĚZDA (1969). Zdeněk Podskalský dal Nataše Gollové velkou příležitost v hudební komedii DRAHÉ TETY A JÁ (1974), kde hrála mírně popletenou a nebezpečně agilní tetičku Fany. Tímto filmem se ve velkém stylu vrátila na plátna kin a v roce 1975 se jednalo o sedmý nejúspěšnější titul v návštěvnosti. Následně odehrála další menší role ve filmu i televizi, poslední filmovou rolí byla obyvatelka domova důchodců v psychologickém snímku KONEČNÁ STANICE (1981). Definitivně naposledy vystoupila před kamerou v roce 1984 a povšimnout si jí můžeme v nevelké úloze pacientky ve třetím dílu seriálu SANITKA (1984). Tehdy nadobro ukončila své pracovní aktivity a od roku 1985 žila v domově důchodů v pražské Krči. Nataša Gollová se nikdy zcela nevzpamatovala z poválečných událostí, které zásadním způsobem ovlivnily její soukromý i profesní život. Později se navíc přidružily vážné zdravotní problémy s klouby, k tomu přidejme fakt, že od roku 1961 byla vdovou, navíc bez dětí. Psychické i fyzické strasti poslední léta řešila alkoholem. Zemřela téměř zapomenutá 29. října 1988 ve věku 76 let. Díky své rodině ale našla místo posledního odpočinku po boku těch nejslavnějších na vyšehradském Slavíně. Hrob s jejím jménem ale nenajdeme, je pohřbena pod náhrobní deskou s prostým nápisem „Rodina Hodáčova“. Rok po smrti Nataši Gollové padl komunistický režim a následná léta oživila zájem o prvorepublikový film a jeho hvězdy. To také vedlo k vydání několika publikací o jejím osudu, zmínku si zaslouží především dva knižní portréty Aleše Cibulky (Nataša Gollová: život tropí hlouposti, 2002; Nataša Gollová 2: černobílé vzpomínání, 2003).