Katakomby

"Katakomby". Stará Davisova veselohra tímto filmem ožila a stala se novým úspěchem Burianova pražského divadla, což bylo zajisté pobídkou k zfilmování. Ale i ve filmu zůstala především divadlem, veselým zábavným, se všemi těmi satirickými šlehy na úřednickou práci a život v kaceláři a na spodničkové protekcionářství, které tak často rozhodovalo o kariérách úředníků. Vnější scéna se příliš nezměnila: děj se pohybuje mezi katakombami, ponurými sklepními úřadovnami s archivem velkého úřadu (v tomto filmu to byl Pozemkový úřad) a společenskými místnostmi jeho ředitele: na chvíli se přenese do jeho úřadovny a mihne se hotelovým pokojem krasavice Nasti. Exteriérové scény v tomto snímku zcela absentují, jednak asi proto, aby se zdůraznilo ovzduší úřednického živlu, jednak, že k nim děj nedává příležitost. A tak divák sledoval, jak se před ním střídají rozmanité typy tohoto prostředí: mladí, veselí lidé, kteří si i své katakomby dovedou zjasnit žerty a veselou písničkou, přísní a nafoukaní nadřízení, větrné korouhvičky, otáčející se podle větru, vanoucího shora, mladý doktor-aspirant, snaživý, ale bez protekce a pak ten oficiál, jak už léta srostl s archivem, poctivec, který se nebojí říci pravdu při partii karet ani presidentovi úřadu, mající pohotově výstižnou odpověď na všecko, tak jak to dovede podat jenom Vlasta Burian. Samozřejmě, že zůstává v popředí děje i zájmu diváctva. Zmizí-li ze scény, jako by něco hned vázlo, ač ostatní, především Jaroslav Marvan, se snařili vyplnil své místo poctivými výkony. Skupinu veselých úředníků zpěváků vytvořili populární "Kocourkovští učitelé", jejichž úspěch zvýšila ovšem Burianova účast. Režie Martina Friče aspoň částečným střídání scén dala ději filmový život a spád. Poznámka autora: Neodpustitelným přehmatem byl dopis mladého doktora Nasti, plný hrubých pravopisných chyb, tím nápadnějších, že německý překlad pro německé obecenstvo byl bez chyb.