Otakar Fuka

Otakar Fuka vystudoval filmovou a televizní režii na FAMU (1960), již od konce 50. let zároveň působil jako asistent režie a pomocný režisér na Barrandově, v polovině 60. let krátce pracoval v Řecku, k první samostatné režii se dostal až v roce 1971, kdy natočil kriminální film Svědectví mrtvých očí (zároveň byl autorem scénáře). Jeho další režijní i scénáristickou prací byla sci-fi Akce Bororo (1972), které se dostává značně rozdílného hodnocení; zajímavý námět s nedotaženým scénářem, navíc realizace, která téměř čtyřicet let od vzniku filmu bohužel odsuzuje k zapomenutí. Poté Otakar Fuka natočil několik dalších kriminálních filmů, dnes již zapomenutých (Zlaté rybky, 1977; Pumpaři od Zlaté podkovy, 1979; Černá punčocha, 1988), další detektivce Příliš velká šance (1984) pomohla k vyzdvižení z průměru psychologická složka filmu. Ani pokus o komedie Fukovi příliš nevyšel a z obou jeho veseloher V pátek není svátek (1979) a V podstatě jsme normální (1981) opět čiší žánrová průměrnost. Svůj zájem o historii Fuka zúročil ve válečných filmech Mys dobré naděje (1975) a Piloti (1988), ve větším režisérském kolektivu se také podílel na sovětské epopeji Boj o Moskvu (1985). Otakar Fuka od roku 1980 působil jako odborný asistent na FAMU a po skončení vlastního režírování se v devadesátých letech podílel na řadě filmů jako pedagogický dozor. Přestože Fuka nepatří k nejvýznamnějším osobnostem českého filmu, v době socialismu se několika jeho filmům i jemu samotnému dostalo ocenění. Otakar Fuka byl ženatý, z manželství s Evou, rozenou Valentovou, měl jednu dceru.