Jára Beneš

Hudební skladatel Jára Beneš se narodil 5. června 1897 v čp. 74 na nábřežní části Prahy jako Jaroslav Beneš. Po maturitě na gymnáziu vyhověl přání svých rodičů a absolvoval několik semestrů na technice, kterou nedokončil, když se zapsal pro studijní rok 1919/1920 jako mimořádný posluchač skladby a instrumentace, na pražskou Státní konzervatoř, kde jej učil hudební skladatel Oskar Nedbal. Pro mimořádný hudební talent Jára Beneš patřil již v té době k vyhledávaným autorům a současně byl znám jako pohotový a zručný klavírista. Studiu hudby se později věnoval již jen soukromě. Na přelomu dvacátých a třicátých let byl kapelníkem a skladatelem scénické hudby v Bukurešti a v pražské Vinohradské zpěvohře. Ke komponování filmové hudby Járu Beneše přivedl zájem o film, jako nový umělecký prostředek a rychle se vyvíjející filmový průmysl ,vyžadující s příchodem éry zvukového filmu, specializované hudební autory. V roce 1930 složil svou první hudbu k filmům, které režíroval Karel Lamač: Anny řádí; Senzace v české verzi jako Děvče z Edenu a k německé i české verzi filmu C.a k. polní maršálek, kde se objevil v hlavní roli Vlasta Burian. Karel Lamač i v následujících letech natáčel zejména komediální filmy s filmovou hudbou Járy Beneše : Lelíček ve službách Sherlocka Holmese /1931/; C. a k. polní maršálek /1931-francouzská verze/; Dcera pluku /1933/; Polská krev /1934, včetně německé verze/; Na tý louce zelený /1936/; a poslední Důvod k rozvodu /1937/. V roce 1931 vznikly ve spolupráci režisérské dvojice Karel Lamač+Martin Frič a s hudbou Járy Beneše dva komediální filmy: To neznáte Hadimršku /1931/ a On a jeho sestra /1931, včetně německé verze/. Pro uměleckou dráhu režiséra Martina Friče se filmová hudba Járy Beneše v letech jejich spolupráce počínaje rokem 1931 až do roku 1933, jako prvek nezbytný pro prohlubující se úspěšnost mladého režiséra: Dobrý voják Švejk /1931/; Anton Špelec, ostrostřelec /1932/; Kantor Ideál /1932/; Sestra Angelika /1932/; Maska /1932/; S vyloučením veřejnosti /1933/ a Revizor /1933/. Mimo režiséry Karla Lamače a Martina Friče, spolupracoval Jára Beneš jako autor filmové hudby až do roku 1944 především s režiséry Svatoplukem Innemannem: Poslední bohém /1931/; Šenkýřka U divoké krásy /1932/; U svatého Antoníčka /1933/ a Tři kroky od těla /1934/ a Vladimírem Slavínským: Pokušní paní Antonie /1934/; Matka Kráčmerka /1934/; Jedna z miliónu /1935/; Uličnice /1936/; Slečna matinka /1938/ a poslední český film s melodiemi Járy Beneše Sedm záhadných dopisů /1944/. Mezi české režiséry, kteří ve svých filmech využili muzikální schopnosti Járy Beneše, zejména pokud jde o vytvoření komediálních nálad, patří režisér Miroslav Cikán v období let 1934 až 1944 /Pán na roztrhání; Poslíček lásky;Andula vyhrála; Konečně Sami; Černá ovce/ a režisér Jan Sviták v letech 1938 až 1941 /Třetí zvonění; U svatého Matěje; Přednosta stanice/. Velmi podstatný článek Benešova hudebního díla tvoří hudba pro činoherní a operetní scény, která souvisela s Benešovou tvorbou pro film: Tylovo divadlo/Na tý louce zelený, 1935; Za naší salaší, 1938; Bílá orchidej, 1943/,- Vinohradská zpěvohra /C. a k. polní maršálek, 1931/, Velká opereta /Pařížanka, 1933; Z pekla štěstí,1934; Uličnice,1936/, Vinohradské divadlo /U svatého Antoníčka, 1932; Panna Pusy, 1937; Růže z Argentiny, 1940/, Divadlo „U Nováků“ Járy Kohouta /Já – ty – on – ona,1943; Potápka, 1943; Zaječí pacička, 1943; Děvčata v modrém, 1944/. Jako operetní autor debutoval Jára Beneš v roce 1921 operetou Příběh lásky /brněnská opereta/. V mnoha filmech, natočených dávno po ukončení životní pouti autora se nečekaně vynořují názvuky známých melodií a pro hudbu Járy Beneše to platí bezezbytku. U Járy Beneše nejde jen o názvuky melodií, ale objevují se i celé písně a filmoví diváci mají možnost poslechnout si staré šlágry i s jeho hudbou ve filmech: Chlap jak hora /1960/; Perličky na dně – v povídce Romance /1965/, ve slavném oscarovém filmu Ostře sledované vlaky /1966/, V hlavní roli Oldřich Nový /1980/. Často se jednalo o vzpomínkové a hudební snímky. Za nacistické okupace se Jára Beneš, jako mnoho dalších známých osobností filmu zčásti provinil vůči národnímu cítění. Aby unikl případnému poválečnému šetření, raději emigroval natrvalo do rakouské Vídně a změnil si i umělecké jméno na pseudonym Petr Brandt. Pokoušel se navázat ve své tvorbě na svá nejlepší léta, ale neměl dosti sil , aby ve svém díle pokračoval. Zemřel náhle 10. dubna 1949 ve Vídni v e věku nedožitých 52 let. Erkul