Zlatomír Vacek

Otec Zlatomíra Vacka byl poštovním úředníkem, což znamenalo, že v době rakousko-uherské monarchie působil na různých místech, což také vysvětluje Vackovo rodiště ve Vídni, kde tehdy rodiče žili. Krátce po vzniku Československa se ale rodina vrátila do Brna, kde Zlatomír Vacek vyrůstal a absolvoval zde gymnázium. Začal studovat na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, ale po uzavření vysokých škol v roce 1939 přestoupil na Státní konzervatoř, kde v roce 1943 dokončil studium herectví. V době studií zároveň hrál a zpíval v souboru Zelená sedma (uplatnil tady hudební vlohy zděděné po otci, který hrál na lesní roh). Po dokončení konzervatoře získal angažmá v Lidovém divadle, ale nedlouho poté byl totálně nasazen v Berlíně, odkud se vrátil až po osvobození. V roce 1945 Zlatomír Vacek krátce hrál ve Svobodném divadle, kde hrál například v Manon Lescaut, v září téhož roku vstoupil do svazku Státního divadla (dnešní Národní divadlo) v Brně. Do poválečného období spadá také jeho první kreace před kamerou, kdy se objevil v osvětovém filmu ROZHOVOR VE VLAKU (1947). V celovečerním filmu vystoupil poprvé o dva roky později, kdy hrál dělníka v kriminálním dramatu DNES O PŮL JEDENÁCTÉ (1949). Mimopražským hercům však film příliš nepřál, takže znovu před kameru předstoupil až po pěti letech v komedii JEŠTĚ SVATBA NEBYLA (1954). Stěžejní zůstávala pro Zlatomíra Vacka práce v divadle, kde vytvářel různorodé typy postav; vytvářel spíše charakterní role, zatímco úlohy milovníků jej i v mladším věku míjely. Dostával prostor v poměrně složitých psychologických charakterech, ale přijímal i nevelké epizodní role, žánrově obsáhnul široký rozptyl od tragédií až po grotesky. Koncem padesátých let byl osloven Janem Werichem a přijal angažmá v Divadle ABC, později byl členem souboru Městských divadel pražských (1959-1963). Hrál mimo jiné v legendárním představení Těžká Barbora, které bylo zaznamenáno i televizní kamerou. Dočasné angažmá v hlavním městě logicky přineslo i zvýšený zájem filmařů o Vackovu osobnost. V menších rolích se objevil v několika výrazných i zapomenutých titulech přelomu 50. a 60. let, převážně z období druhé světové války (PŘEŽIL JSEM SVOU SMRT, 1960; TRANSPORT Z RÁJE, 1962), v historickém snímku ĎÁBLOVA PAST (1961) z 18. století hrál faráře. V roce 1963 se Vacek vrátil do Brna a na jevišti Státního divadla exceloval zbylých deset let svého života. Vyzrálé herectví podpořené významnou pražskou zkušeností po boku legend českého herectví došlo teprve nyní uznání a v této době Zlatomír Vacek patřil k nejvýraznějším osobnostem brněnského divadla. Z jeho kreací na jevišti stojí za zmínku představení Hamlet nebo Královský hon na slunce, nejdůležitějším dokladem jeho divadelní práce ale zůstává ústřední trojrole v muzikálu Muž z la Manchy. V šedesátých letech točil Vacek více na Slovensku, a to jak pro film, tak i v televizních studiích. K práci před českou filmovou kameru se vrátil výraznou postavou lékaře Ragina v dramatu ARCHA BLÁZNŮ (1970) natočeném podle klasické předlohy A. P. Čechova. Jeho posledním vystoupením ve filmu byla úloha vysokého nacistického důstojníka (které ve filmu častěji hrál i v době svého angažmá v Praze) v dnes zapomenutém špionážním dramatu LEKCE (1971). Vacek našel bohaté uplatnění i v rozhlasových a dabingových studiích. Již od padesátých let účinkoval v řadě inscenací brněnského rozhlasového studia, proslavila jej ale především recitační činnost (Večery poezie). Neméně důležitou položkou ve Vackově práci byl i dabing, několikrát například namluvil Jeana Gabina. Zlatomír Vacek zemřel náhle v Brně 3. prosince 1972 ve věku 54 let. Jeho manželkou byla divadelní herečka Ludmila Štětinová (*1922).