Jaroslav Lokša

Herec Jaroslav Lokša patřil dlouhodobě k významným osobnostem brněnského divadelnictví, ve filmu nebo později v televizi se ale objevoval jen výjimečně. Pocházel z dělnické rodiny a narodil se v Ostravě-Vítkovicích. Neradostné dětství v chudé rodině vystřídala neméně trpká zkušenost účasti v první světové válce, poté pracoval jako jeřábník ve Vítkovických železárnách. K divadlu se dostal počátkem dvacátých let víceméně náhodou, na jeviště jej přivedla jeho bývalá spolužačka a v letech 1922-1926 vystřídal angažmá u několika kočovných divadelních společností. V letech 1926-1928 působil Jaroslav Lokša v divadle v Kladně, kde se seznámil s významnými herci typu Jaroslava Průchy. V roce 1928 byl angažován do Národního divadla v Brně (později Zemské a nakonec Státní divadlo), kde setrval bezmála čtyřicet let. Nejprve na něj čekaly role milovníků a romantických hrdinů, významnou érou v jeho divadelní dráze byla třicátá léta. Tehdy spolupracoval s režisérem Alešem Podhorským, s nímž se znal již z Kladna, a pod jeho vedením přivedl k uměleckým vrcholům své realistické herectví (Okénko, Alžběta Anglická, Hamlet). Sám Jaroslav Lokša ale největší zalíbení nacházel v českých hrách (Naši furianti, Paličova dcera, Hrátky s čertem, Noc na Karlštejně), dramatu Maryša bratří Mrštíků se ujal i jako režisér a sám si také zahrál Vávru. Titulní role ve hře Mikuláš Dačický z Heslova s jejím pročeským vyzněním mu za války přinesla také nepříjemnou pozornost gestapa. Z dalších zásadních postav světového repertoáru připomeňme titulní role v Shakespearově Juliu Caesarovi nebo Mefista v Goethově hře Faust a Markétka. Často jej diváci mohli vidět také v ruské klasice. S filmem spolupracoval jen příležitostně až po druhé světové válce, v krátkém osvětovém snímku ROZHOVOR VE VLAKU (1947) hrál lékaře, později ztvárnil zápornou postavu bohatého sedláka Fulína v budovatelském dramatu CESTA KE ŠTĚSTÍ (1951), které je i přes své pochybné kvality dodnes známé. Jako ovčák Martin Gajdoš se pak objevil v komedii JEŠTĚ SVATBA NEBYLA (1954), jeho poslední rolí byla postava českého inženýra Petušky pracujícího na Slovensku ve slovenském filmu PREVIERKA LÁSKY (1956), v němž jeho dceru hrála Hana Hegerová. Kromě angažmá na přední brněnské scéně Jaroslav Lokša často a rád spolupracoval s ochotnickými spolky, vyjížděl na zájezdová představení, později účinkoval také v inscenacích z produkce brněnského studia Československé televize. V letech 1953-1957 působil též pedagogicky na JAMU. Ze svazku Státního divadla v Brné odešel v roce 1964 do penze. Jaroslav Lokša zemřel v Brně 18. dubna 1975 ve věku nedožitých osmdesáti let. Jeho manželkou byla Miroslava Jandeková-Lokšová (1923-2009), brněnská divadelní herečka, dlouhodobě působící též na JAMU.