Jan Drda

Spisovatel, novinář a dramatik Jan Drda se narodil 4. dubna roku 1915 v Příbrami jako syn kamnáře Josefa Drdy a Antonie, rozené Filipové. DĚTSTVÍ A DOSPÍVÁNÍ Drdovo dětství nebylo jednoduché. V roce 1921 matka zemřela při porodu, otec od rodiny odešel. Jana a jeho mladší sestry Marie se ujali prarodiče (pěstouni jeho matky). V době Drdových studií na gymnáziu prarodiče krátce po sobě zemřeli. Sestra Marie byla v té době v sirotčinci. Později vystudovala učitelský ústav a nakonec se stala řádovou sestrou. Jan Drda prožíval nelehké období, studia nebylo možné sloučit s existenčními podmínkami. Dokonce na krátký čas gymnázium opustil a začal se učit klempířem. Babička Josefa z otcovy strany však nečekaně zasáhla a Jana se ujala. Díky její podpoře tak mohl dostudovat gymnázium. PRVNÍ LITERÁRNÍ TVORBA A VYSOKOŠKOLSKÁ STUDIA Již v době středoškolských studií psal Jan Drda krátké texty. Přispíval povídkami do časopisů Oheň a Studentský časopis. Zúčastňoval se taktéž literárních soutěží a dokonce pro ochotnické divadlo v Příbrami psal také divadelní hry. Maturoval v roce 1934. V témže roce navštívil se svými přáteli Podkarpatskou Rus. Z této cesty později vkládal prvky i do svých literárních děl. Po maturitě začal Jan Drda studovat na filozofické fakultě v Praze, obor Srovnávací dějiny literatur. Podaří se mu získat stipendium a díky přivýdělku v podobě psaní novinových povídek a drobných literárních příspěvků podporuje i babičku Josefu. Studia bohužel nedokončil. Vzhledem k tomu, že vzešel z chudých a velmi skromných poměrů, není mu lhostejný osud druhých. Zapojuje se do studentských stávek. Je vyloučen z Masarykovy koleje, kde mu v rámci stipendia bylo umožněno bydlet. Jedná se o začátek konce jeho studií. Zkouší doučovat slabší studenty, ale přivýdělek na pokrytí nového bydlení nestačí. Je nucen ze studií odejít a nastoupit do zaměstnání. NOVINÁŘSKÁ ČINNOST V roce 1937 nastupuje jako redaktor do Lidových novin. Nejprve působí ve Zlíně, později přechází do pražské redakce. Píše sportovní i kulturní statě, fejetony, dokonce vydává i román na pokračování s názvem STŘÍBRNÁ OBLAKA. Píše jej pod pseudonymem Petr Plavec. Již v roce 1938 je tento román zfilmován Čeňkem Šléglem. Ve stejné době vzniká také první Drdův román pro děti s názvem CIRKUSÁK VINCEK, PES MATYÁŠ A OPIČKA BRUNHILDA, jež vychází pod pseudonymem Áda Vlach. V Lidových novinách pracoval Drda do roku 1942. V té době napsal přibližně 6 tisíc úvodníků, úvah a fejetonů, psal také sloupky, divadelní kritiky, soudničky a další texty. Po skončení válečných let působil krátce ve SVOBODNÝCH NOVINÁCH a v roce 1948 byl jmenován šéfredaktorem svého „mateřského“ listu LIDOVÝCH NOVIN. O rok později je zvolen kandidátem ÚV KSČ a předsedou Svazu československých spisovatelů. PROZAICKÁ TVORBA Výrazným prvkem v literární Drdově činnosti je jeho prozaická tvorba, kam spadají romány, povídky i pohádky. V roce 1940 vzniká román MĚSTEČKO NA DLANI, odehrávající se městečku zvaném Rukapáně. Vypráví o osudech jeho obyvatel, které vykresluje jako figurky různých charakterů a osudů. Setkáme se zde např. se starostou Buzkem, jemuž je velmi blízký alkohol. Dále je zde popsán typický rys starého českého venkova, kdy je do popředí dáván grunt a rodinný majetek nad láskou. Zosobněním této staré tradice je sedlák Trantinec, jenž se nesmíří s láskou svého syna Václava, dědice bohatého gruntu, k chudé dívce Ančce. Dojemnou postavou je obecní blázen Janek Pudeš. Předlohou pro Rukapáň byla zcela jistě Drdova rodná Příbram, kde (stejně jako v románu) většinu obyvatel tvoří horníci pracující v místních dolech. V roce 1942 byl tento román zfilmován režisérem Václavem Binovcem. Druhý Drdův román s názvem ŽIVÁ VODA (1941) má hluboký psychologický podtext. Hovoří o dospívání umělecky nadaného venkovského chlapce a o jeho snu stát se sochařem. V roce 1943 vzniká další román s názvem PUTOVÁNÍ PETRA SEDMILHÁŘE, kde se objevují motivy pohádkové, až fantastické. Jeho hlavní hrdina Petr Boček připomíná známého rytíře Dona Quijota. NĚMÁ BARIKÁDA – tak zní název asi nejznámější povídkové sbírky Jana Drdy, která vyšla roku 1946. Jedná se o dílo zaměřené protiválečně a hovořící s bolestnou otevřeností o hrůzách, které válka přináší prostému lidu. Z jedenácti povídek je zřejmě nejvýznamnější příběh podle skutečné události s názvem VYŠŠÍ PRINCIP. Tato povídka vešla ve všeobecnou známost díky vynikajícímu filmu režiséra Jiřího Krejčíka z roku 1960. Na rozdíl od povídky, v níž jsou nacisty popraveni tři studenti, jež si „dovolili zhanobit“ fotografii Heydricha v novinách, ve skutečnosti byl tento příběh trochu jiný. SKUTEČNÝ OSUD AKTÉRŮ VYŠŠÍHO PRINCIPU Postava profesora klasické filologie, jenž byl žáky přezdíván „Vyšší princip“ byla inspirována PhDr. Josefem Lukešem, ředitelem příbramského gymnázia, jenž jako reakci na atentát na Heydricha před studenty řekl: „Zabít tyrana není zločin.“ Kdosi jeho slova udal na gestapu. Lukeš byl zatčen, odvezen do Tábora a popraven. O několik dní později byl zastřelen také Antonín Stočes, sedmnáctiletý sextán, jenž zahodil časopis s fotografií A. Hitlera. Jeho „vlastizradu“ na Říši si pro sebe nenechal spolužák Miroslav Červenka, velmi slabý student, který Stočese udal. Statečný Antonín byl popraven spolu se svým otcem. DRDOVY POHÁDKY Pohádky Jana Drdy lze právem označit za klasiku dětské četby. Kniha s prostým názvem ČESKÉ POHÁDKY je stále kouzelným místem, kde malý čtenář může zavítat prožívat příběhy zapomenutého čerta z Dalskabátů, hříšné vsi, proletět se s ševcem a princeznou Jasněnkou ke zlé čarodejnici či společně s mazaným havířem Dařbujánem pořádně vytrestat hamižného Pandrholu. O oblibě Drdových pohádek svědčí fakt, že jsou často tématem, který si vybírají filmaři. Klasickým Drdovým pohádkám se poněkud vymykají HRÁTKY S ČERTEM (1946), kde v poměrně klasickém motivy známé pohádky O čertovi a Káče vykreslil Drda vojenského vysloužilce Martina Kabáta, který zvítězil nad pekelnými mocnostmi, jinotajně vykreslil vítězství českého národa nad pekelným živlem – nacismem. POLITICKÁ ČINNOST Členství v ÚV KSČ je mnohdy Janu Drdovi vytýkáno. I když v době, kdy vykonával politické funkce, poněkud ustoupila do pozadí jeho literární činnost a výjimečně se objevovala spíše díla zaměřená ideologisticky (DĚTSTVÍ SOUDRUHA STALINA - 1953), přesto není správné jeho osobu posuzovat jen z jednoho pohledu. Čtenář většinou odmítá vidět i druhou stránku Drdova postoje. Ačkoliv byl členem KSČ, nesouhlasil vždy se všemi událostmi poplatnými režimu. V roce 1968 ostře vyjádřil nesouhlas s příchodem vojsk Varšavské smlouvy. Podle vzpomínek syna Jakuba sám chodil mezi tanky a vysvětloval ruským vojákům, že v Československu nemají co dělat. Nebál se vyjádřit nesouhlas s tímto krokem, i když věděl, že upadne v nemilost komunistického režimu. Dne 25. srpna 1968 v Rudém právu vyšel článek s názvem „Nezkřivte jim ani vlas, nedejte jim ani kapku vody“, v něm důrazně vystupuje proti okupantům. Z KSČ byl okamžitě vyloučen a propuštěn také z místa šéfredaktora listu SVĚT PRÁCE, jež sám založil. JAN DRDA A DOBŘÍŠSKÝ ZÁMEK V roce 1940 se Jan Drda oženil s písařkou Emílií Novákovou. Z manželství vzešlo celkem pět dětí. Mezi jeho potomky patří PhDr. Petr Drda, archeolog, jenž se specializuje na keltské období a pobyt Keltů na našem území. V roce 1997 se spolu se svým bratrem zúčastnil natáčení dokumentárního cyklu POTOMCI SLAVNÝCH, kdy jeden z dílů byl věnován jeho otci Janu Drdovi. Tento díl se mj. natáčel na zámku Dobříš. Zde totiž Drdova rodina léta žila. Jak již bylo řečeno – Jan Drda působil v organizaci Svazu československých spisovatelů (později Český literární fond), jemuž byl v roce 1945 dán po konfiskaci Colloredo – Mansfeldům zámek Dobříš k užívání. V roce 1996 byl objekt zpřístupněn veřejnosti. Dotaz na pobyt Drdovy rodiny ze strany návštěvníků byl více než častý. Smutný je zejména fakt, jak byl často tento dotaz položen. Drdovo jméno je v očích mnoha lidí výlučně spojeno téměř jako synonymum s komunistickou stranou, ale již odmítají vidět i jeho druhý postoj a skutečnost, že sám na svůj odpor proti událostem z roku 1968 velmi tvrdě doplatil. Mnozí jsou přesvědčeni, že Jan Drda maximálně těžil z výhod a pohodlí poskytovanými Svazem spisovatelů a věří mylným teoriím, že jeho rodina žila v největším luxusu v celém zámeckém křídle. Tento pohled je skutečně víc než zkreslený. Rodina Jana Drdy žila velmi skromně, jak ještě dnes mohou doložit pamětníci. Drdovi obývali jen malý byt v jihovýchodním zámeckém rizalitu v prvním patře. Drda jako dítě poznal nedostatek a těžkou životní situaci, skromnost a nenáročnost se v jeho povaze nesla po celý život. Ten mu byl vyměřen jen pouhých 56 let. Dne 28. listopadu roku 1970 usedl jako obvykle za volant svého vozu. Na dobříšské křižovatce mu selhalo srdce. Pohřbu významného českého spisovatele se zúčastnilo přibližně 2 tisíce lidí. Svůj věčný sen spí Jan Drda na dobříšském hřbitově nacházejícího se jen kousek od jeho domova – zámku Dobříš. Jeho jméno dnes nese knihovna v rodné Příbrami. Zpracováno s využitím těchto zdrojů: PRUŽINOVÁ, Radka: článek JAN DRDA USTÁL SE CTÍ SVÉ „HRÁTKY S ČERTEM“, vyšlo v novinách PERISKOP, č. 28 – 29, červenec 2008. GALÍK, Josef a kol: PANORAMA ČESKÉ LITERATURY, Nakladatelství Rubico, Olomouc, r. 1994, 1. vydání, ISBN: 80-85839-04-0. BALAJKA, Bohuš a kol: PŘEHLEDNÉ DĚJINY LITERATURY – II. DÍL, Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1994, 1. vydání. Česká verze internetové encyklopedie WIKIPEDIA – heslo JAN DRDA. Doplněno o vlastní poznatky z průvodcovské činnosti na zámku Dobříš.