Miloš Hajský

Herec, scénárista a režisér Miloš Hajský se řadí k těm českým tvůrcům, jejichž stopa ve světě filmu není příliš hluboká, nicméně své místo v dějinách našeho filmu nepochybně má. Narodil se v Praze 19. června roku 1902. Jeho mladší sestrou byla známá představitelka ženských figurek ve vedlejších rolích Darja Hajská (1911 – 1981). Miloš Hajský začínal hrát v souboru pražské Uranie a po skončení první světové války se zapojil i do filmového průmyslu. Nejprve byl asistentem režiséra Přemysla Pražského a nakonec se v polovině 20. let rozhodl pro vlastní režijní počin. Jako látku ke zpracování si Miloš Hajský vybral goethovskou látku s názvem WERTHER, tentokrát však v románovém pojetí českého autora Jaroslava Marii, který Goethův román v dopisech pojímá spíše psychologickou cestou. Dle Mariova románu napsal Miloš Hajský scénář a přikročil k filmové realizaci. Uvádí se, že film byl již předem odsouzen k nezdaru, neboť Goethovo téma je velice složité a údajná nevyzrálost Hajského prostředků jej nemohla převést na plátno v kvalitní podobě. V tomto směru se alespoň vyjádřil kritik Otto Rádl. Jeho pohled na Hajského práci je třeba brát s rezervou, nicméně celé koncepční pojetí filmu zejména po stránce umělecké asi nebylo u Miloše Hajského voleno právě nejšťastnější rukou. Natáčelo se v roce 1926. Exteriéry vznikaly v českém Krumlově a také v Německu (Wetzlar am Lahn). Kromě scénáristické a režijní práce se ujal Miloš Hajský též ztvárnění hlavní role Werthera. Po jeho boku v roli lásky Lotty stanula Marta Mayrová, další ze zapomenutých jmen ve filmové historii s naprosto neznámým osudem. Dnes již neposoudíme, nakolik se Hajský zhostil své realizace adaptace Mariova románu, neboť filmové materiály jsou považovány za ztracené vyjma 34 dochovaných fotografií. Nedochoval se bohužel ani snímek s názvem LOUPEŽNÍCI NA CHLUMU (1926), který měl premiéru ještě před filmem Werther. Podle novely Karla Legera z roku 1912 byl natočen tragikomický příběh s prvky dramatu odehrávající se v 18. století v hlubokých lesích pod hradem Košumberkem. Miloš Hajský se soustředil při realizaci na milostný románek vůdce loupežnické bandy (další zapomenutý herec Karel Machek) s nevěrnou ženou panského správce (Mary Grossová). Hajskému byl vytýkán příliš dlouhý a roztříštěný děj a nepříliš filmově působící jednání postav. V jednom směru byl však tento film převratný. V závěrečné scéně jeden z loupežníků, který jako jediný přežije likvidaci loupežnické bandy, přiváže ke stromu Terezu, dceru krčmáře, která loupežníky vyzradila. Provede pomstu, roztrhne dívce halenu a střelí z bambitky do prsou. V záběru byla vidět ňadra Stelly Zálabské (šlo o její jedinou roli v celovečerním němém filmu, herečka je dnes již zapomenutá). Cenzura byla tehdy velmi přísná, ale v tomto případě učinila výjimku, zřejmě právě tento záběr se jevil přísným cenzorům nejvíce umělecky pojatý. Dnes již z důvodu ztracení filmových materiálů si tuto takřka převratnou scénu v dějinách českého filmu připomenout bohužel nemůžeme. Poté se již jméno Miloše Hajského z českého filmu pozvolna vytrácí. Podle dochovaných zpráv se dokonce objevila v roce 1930 v tisku žádost tohoto tvůrce, kterak prosí o jakékoliv zaměstnání. Ve zvukové éře se několikrát mihl před kamerou, již jen jako představitel epizodních rolí (KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ, EXEKUTOR V KABARETU, JAN VÝRAVA A ŠVANDA DUDÁK). V roce 1937 z filmového světa definitivně odchází. Jaký byl jeho další osud? Při pátrání po jeho jménu narazíme na označení loutkoherec a astrolog, k tomu samozřejmě ještě náleží scénárista, režisér a herec. Co z toho vyplývá? Po opuštění filmové branže se zřejmě Miloš Hajský zaměřil na loutkoherectví, pravděpodobně dosáhl i v astrologii velmi dobrých výsledků, ale nic bližšího z dostupných informací dohledatelné není. Nacházíme jen datum jeho odchodu do uměleckého nebe. Stalo se tak v Praze 26. listopadu roku 1979. Miloš Hajský by si zcela jistě zasloužil komplexnější biografii s údaji i o jeho další umělecké práci. Třeba bude v tomto nápomocen některý ze čtenářů tohoto článku. Děkujeme předem za jakékoliv informace a podněty. Zdroje: „Náš film“ od L. Bartoška (Praha, 1985) + „Český hraný film I.“ (Praha, 1995)