Theodoros Angelopoulos

Významný řecký režisér, scenárista a producent Theodoros Angelopoulos se narodil roku 1935 v Athénách. Za své filmy obdržel 55 cen a 17 nominaci na domácích i mezinárodních filmových festivalech. Byl dvakrát členem poroty na MFF - roku 1978 v Berlíně a roku 1987 v Cannes. Po studiu práv na univerzitě v Athénách se zapsal v roce 1962 na pařížskou filmovou školu IDHEC. Po návratu do Řecka se věnoval nějaký čas filmové kritice pro deník Allagi. Když v roce 1970 přesvědčil mladého producenta G.Papaliose, aby financoval jeho debut, měl za sebou jen jeden krátký snímek „I ekopombi“ (Vysílání, 1968). Jeho první film „Anaparastassi“ (Rekonstrukce, 1970) má kriminální zápletku: vesničan, který se vrátí do Řecka po několikaletém pobytu v emigraci, je zavražděn svou ženou a jejím milencem. Režiséra ovšem více zajímají individuální i společenské souvislosti, jež vycházejí najevo při vyšetřování. Filmu si povšimla mezinárodní kritika, byl oceněn v Hyeres a uveden na Berlinale. Následující tři filmy představují trilogii o novodobých dějinách Řecka. „Meres tou 36“ (Dny šestatřicátého roku, 1972) zachycuje nástup diktatury generála Metaxase. „O Thiassos“ (Putovní divadlo, 1975), vyznamenané Cenou FIPRESCI na MFF v Cannes, vypráví o putování hereckého souboru napříč Řeckem v letech 1939-52. V této téměř čtyřhodinové fresce, stejně jako v následujícím filmu „ I Kynighi“ (Lovci, 1977), situovaném do doby 1949-77, se vytvářejí některé konstanty Angelopoulosových témat a stylu: důraz na historii, klinická analýza moci, využití divadelní stylizace blízké Brechtovi, zrušení chronologické výstavby a klasických narativních postupů ve prospěch mnohdy statických a hlavně velice dlouhých záběrů, navozujících dojem jiné časovosti. O moc jde rovněž v dalším filmu „O Megalexandro“ (Alexandr Veliký, 1980), odměněném v Benátkách Zlatým lvem a cenou FIPRESCI. Film načrtává portrét bandity, který se počátkem století chtěl stát samovládcem, ale byl zničen lidem, z něhož vyšel. Po středometrážním dokumentu „Athenes, retour sur l´Acropole“ (Athény, návrat na Akropolis, 1983) dochází k první spolupráci s italským autorem Toninem Guerrou. Film „Taxidi sta Kithiri“ (Cesta na Kytheru, 1984) je příběhem režiséra, který se snaží natočit film o svém otci, vracejícím se po třicetiletém exilu do Řecka a shledávajícím, že je ve vlastní zemi cizincem. Tvůrce vyjádřil v tomto filmu, vyznamenaném v Cannes cenou za scénář, své vlastní zklamání demokratickým Řeckem, v němž jako by vyhasla všechna duchovnost. „O Melissokomis“ (Včelař, 1986) s Marcellem Mastroiannim v hlavní roli, líčí poslední pouť zestárlého muže, který opustil rodinu. Cestu dvou dětí za imaginárním otcem zachycuje „Krajina v mlze“ (Topio stin Omicheli, 1988), vyznamenaná Stříbrným lvem v Benátkách. Další film „To meteoro vima tou pelargou“ (Přerušený krok čápa, 1991) s Marcellem Mastroiannim a Jeanne Moreauovou se odehrává na hranici mezi dvěma zeměmi, kde mezi uprchlíky známý novinář domněle poznává v jakémsi starci záhadně zmizelého politika. Na 48. MFF v Cannes uvedl Angelopoulos film „Odysseův pohled“ (To vlemma tou odyssea, 1994), který vychází z jeho vlastních zkušeností a zážitků. Zobrazuje balkánský konflikt očima řeckého režiséra, který se po 25 letech strávených ve Spojených státech vrací domů. Film získal Velkou cenu poroty. Společně s Vincentem Arandou režíroval pozoruhodný dokument Lumiére & spol. (Lumière et compagnie, 1995), což je 40 krátkých snímků předních filmových režisérů současnosti natočených první filmovou kamerou bratří Lumiérů. Téma samotného filmu bylo volné, zadavatelé si kladli jen tři podmínky: film nesmí být delší než 52 vteřin (protože víc filmu se do první kamery nevešlo), nesmí být použit kontaktně snímaný zvuk a film se může natočit maximálně na tři záběry. Další film, Věčnost a den (Mia aioniotita kai mia mera, 1998), je psychologicky laděný snímek, který přibližuje pocity zestárlého spisovatele, jemuž zbývá poslední den života před odchodem do nemocnice, kam odchází dožít. I přes depresivní téma má film překvapivě optimistické vyznění. Snímek se stal nejlepším řeckým filmem roku, obdržel celkem 10 cen, mezi nimi Zlatou palmou a Cenou ekumenické poroty na 51. MFF v Cannes a 2 další nominace. Drama „Plačící louka“ (Trilogia I: To Livadi pou dakryzei, 2004) je první částí plánované trilogie o osudech Řecka a jeho obyvatel od roku 1919 po současnost. Zdroj: ABC světových režisérů (Kinorevue 1995) a další.