Věra Sládková

Literární dílo prozaičky a básnířky Věry Sládkové by bezpochyby bylo v mnoha zemích Evropy označeno za mimořádně cenné z mnoha důvodů. Zejména pro svou trvalou pravdivost, bez ztráty barvitosti a dějové poutavosti vyprávěných příběhů. Narodila se 1. 5. 1927 v Brně. Otec byl ruským legionářem a ochotnickým hercem, zapáleným vlastencem, kterému osud přinesl v době hospodářské krize zásadní životní změnu, když se svou živností zkrachoval a jako listonoš sloužil podle požadavku státu. V letech 1930 až 1938 vyrůstala Věra Sládková v městě Frývaldově /dnes město Jeseník/, kam byl její otec jako pošťák přidělen. Ve věku šesti let ztratila matku. Rychle přilnula k nevlastní matce a po odtržení pohraničí v důsledku Mnichovské dohody se přemístila s rodinou do rodného Brna. Zde také dokončila měšťanskou školu a byla v období let 1943 až 1945 nasazena jako učnice do pobočky německé pojišťovny v Brně. Po válce vystudovala dvouletou obchodní školu. Od roku 1947 do roku 1950 pracovala jako knihovnice v brněnském Umělecko průmyslovém muzeu. V roce 1948 se vdala za středoškolského učitele a prozaika Jiřího Jobánka /1923-2002/. S manželem se přestěhovala v roce 1952 do Kunštátu, kde spolu prožili čtyři roky. Po návratu do Brna se rodinná krize postupně prohlubovala až do rozvodu v roce 1965. V rozmezí let 1956 až 1963 vystřídala řadu krátkodobých zaměstnání. V době manželské krize se úspěšně pokusila o publikování svých básní a próz, které nacházely své čtenáře zejména v literárních časopisech Host do domu, Červený květ, Literární noviny, nebo Literární měsíčník. V roce 1957 debutovala knižně v almanachu mladé literatury Dokořán. Samostatný knižní debut představovaný sbírkou povídek, pod názvem Kráska s cejchem /1961/, evokoval přesvědčivě atmosféru předválečných let i nesnesitelnou tíhu let válečných. Sbírka básní Černé vlaštovky /1964/, sbírka povídek Otázky kočky /1967/ a rozsáhlejší próza Klec /1969/, uzavřely roky hledání rovnováhy mezi možnostmi a schopnostmi autora. S Filmovým studiem Barrandov spolupracovala jako externistka na nejrůznějších filmových scénářích od roku 1963 do roku 1967. Nerealizovány zůstaly její scénáře Chata /1970/ a Kividzeho kulomety /1971/. Své zážitky z doby po mnichovském diktátu a odsunu českého obyvatelstva ze severomoravského pohraničí zformovala ve výpovědi děvčátka s hlavními hrdiny, kterými byli jeho rodiče v publikované novele Poslední vlak z Frývaldova /1974/. Volným pokračováním byla rozsáhlejší próza Pluky zla /1975/, odehrávající se v Brně v době okupace Československa nacistickými vojsky. Celý příběh válečných strastí těžce zkoušené rodiny, započatý vyhnáním českého obyvatelstva z Frývaldova završuje novela Malý muž a velká žena /1982/. Již v roce 1977 se brněnské studio Československého rozhlasu zasloužilo uvedením dramatizace tohoto literárního díla Věry Sládkové o významný tvůrčí počin. Poslední vlak z Frývaldova /1977/ v režii Olgy Zezulové, Bílé punčochy /1979/, rovněž pod režijním vedením Olgy Zezulové a Nedostateční dlouholebci /1980/, režiséra Jana Tůmy, otevřely cestu zvýšenému zájmu o tvorbu Věry Sládkové natolik, že se Česká televize v roce 1984 až 1985 pustila do rozsáhlého projektu šestidílného seriálu v režijním zpracování Karla Kachyni, který se rovněž podílel na napsání scénáře s Dušanem Hamšíkem /utajený spoluautor scénáře/. Seriál s názvem "Vlak dětství a naděje" byl uveden v ČT až v roce 1989. Režisér Rudolf Tesáček uvedl úspěšnou televizní inscenaci novely Malý muž a velká žena, podle scénáře Antonína Hořavy. Věra Sládková vydala v roce 1982 sbírku povídek Kouzelníkův návrat, kterou pod stejnojmenným názvem do filmové podoby adaptoval režisér Antonín Kachlík spolu se scénáristou Vladimírem Bokem. Věra Sládková se v roce 1983 provdala za scénáristu Antonína Hořavu a přestěhovala se do Prahy, aby se v průběhu devadesátých let vrátila zpět do rodného Brna. Zemřela v roce 2006 v léčebně dlouhodobě nemocných v obci Bílovice nad Svitavou. Erkul