Luboš Ogoun

Tanečník, choreograf, také později režisér a šéf baletu, to a mnohem více byl během svého života Luboš Ogoun. Narodil se v Praze, 18. února roku 1924 do rodiny do rodiny středoškolského profesora Josefa Ogouna, učitele na dívčím reálném gymnáziu Minerva, později známém jako gymnázium Krásnohorská. Krátce před atentátem na říšského protektora Richarda Heydricha se v jejich bytě skrývali parašutisté Jan Kubiš a Jozef Gabčík. Večer před atentátem se v bytě Ogounových domlouvaly poslední detaily akce. Odtud také ráno 27. května 1942 Gabčík a Kubiš odcházeli k splnění úkolu. Gabčík si ten den vypůjčil od Luboše Ogouna, který měl ve stejný den před sebou maturitní zkoušku na reálném gymnáziu Jana Nerudy na Malé Straně, čepici a aktovku. Ve stejný den byl spáchán atentát na Heydricha. Přízrak smrti se nad rodinou Ogounových vznášel až do konce války. Řízením osudu byli Ogounovi jedni z mála, kteří nebyli vyšetřováni gestapem a všichni její členové se dočkali osvobození. Podstatnou roli sehrála statečnost těch, kdož o jejich pomoci parašutistům z Anglie věděli, ale statečně neprozradili další pomahače parašutistů. Po osvobození v roce 1945 se energii nabitý a pohybově nadaný Luboš Ogoun pustil do studia tělesné výchovy a v roce 1948 se stal po úspěšných zkouškách absolventem Ústavu pro vzdělávání profesorů tělesné výchovy. Souběžně se již v té době věnoval uměleckém tanci pod vedením Roberta Brauna a Heleny Štěpánkové. Bez přerušení navázal na svá předchozí studia studiem na taneční katedře Akademie múzických umění v Praze, se specializací na choreografii. V podstatě již od roku 1945 do roku 1951 byl tanečníkem Národního divadla Praha. Nastudoval během té doby několik tanečních úloh, např. Otroka v Šeherezádě /1946/, Zelenku ve Filozofské historii /1949/ a dal. Od roku 1951 se stal choreografem a vedoucím taneční složky Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, odkud v roce 1953 přešel jako choreograf do Armádní opera Praha. Pedagogem a choreografem Národního divadla v Praze se stal v divadelní sezóně 1956/1957. Další léta strávil jako šéf baletu v Plzni , kde vystřídal tanečníka a choreografa Jiřího Němečka. V tomto angažmá vydržel až do roku 1961. Ve své choreografii v Plzni uvedl např. Popelku /1959/ nebo Baladu o námořníkovi /1961/. Luboš Ogoun byl zastáncem klasické taneční techniky, kterou považoval za základní pohybový základ. Měl výhrady proti modernímu baletu, který ohrožuje ekonomické ukazatele. V Brně se opět v pozici šéfa baletu objevil po skončení plzeňského angažmá v roce 1961 a inscenoval ve skvělých choreografií řadu skvělých světových baletních čísel, např. Tarase Bulbu/1963/, Svěcení jara /1964/ a dal. V roce 1964 Brno opustil s společně s Pavlem Šmokem a Vladimírem Vašutem založil Studio Balet Praha, jehož byl vedoucím až do roku 1968, kdy se vrátil na dva roky do Brna, kde se stal opět šéfem baletu. Zde byl choreografem až do roku 1970, kdy byl krátce uměleckým vedoucím Laterny magiky, aby se opět vrátil do Brna a setrval zde v plném angažmá až do konce divadelní sezóny 1990/1991. Jako choreograf a šéf baletu se v Brně plně prosadil a patřil ke špičkovým choreografům. Mimo jiné se po svých politických postojích v roce 1968, dostal do krajně nepříznivé situace, kdy byl přeřazen z funkce šéfa baletu na choreografa. Věnoval se také činnosti režisérské mimo balet také v opeře a činohře. Jako režisér připravil např. zpěvohru Bohuslava Martinů –Slzy nože /1969/, Kníže Igora od Alexandra Borodina /1973/, nebo muzikály Romance o lásce od Miloše Štědroně /1974/, Cyrana z Bergeracu Pavla Hammela a Mariana Vargy, Ze života hmyzu pro Novou scénu v Bratislavě /1984/. Mezi jeho úspěšné baletní inscenace se řadí např.: Janáčkovo Concertino /1979/, Sen noci svatojánské /1984/, která byla také zfilmována v roce 1986, Paní mezi stíny /1987/ a mnoho dalších. Po ukončení posledního angažmá pracoval jako choreograf pohostinsky. Vzhledem ke své fyzické kondici a tělesným dispozicím tanečníka byl také po nějakou dobu trenérem československého družstva gymnastek. Autorsky připravil velké množství choreografií nejen pro opery, muzikály nebo činohry, ale také pro televizi, film, Laternu magiku a lední revue. Samostatnou část aktivit Luboše Ogouna tvoří jeho pedagogická činnost, kdy byl např. externím profesorem choreografie na katedře tance Vysoké školy múzických umění Bratislava v letech 1986–90. Luboš Ogoun zemřel v Praze 14. února 2009, ve věku nedožitých 85 let. Erkul