Vlasta Chramostová

Chramostová se narodila v Brně, dětství prožila ve Skryjích u Moravského Krumlova. V Brně pak vystudovala konzervatoř, poté působila ve Svobodném divadle v Brně (1945), krátce hrála v Městském divadle v Olomouci (1945-1946), pak se vrátila do Brna (Státní divadlo Brno, 1946-1949), načež přešla do Prahy a stala se přední členkou Vinohradského divadla (1950-1970). Na Vinohradech hrála řadu velkých rolí, například Roxanu nebo Marii Stuartovnu. V roce 1969 jí byla kvůli politickým postojům zakázana činnost ve filmu, televizi a rozhlase, hrála však ještě v Divadle Za branou (1970-1972), v roce 1973 hostovala v Západočeském divadle v Chebu, kde hrála hlavní roli v Brechtově hře Matka Kuráž, následně jí bylo znemožněno hrát úplně. Její zapojení do uměleckého disentu vyústilo v tzv. bytové divadlo, které provozovala v letech 1976-1980 (Seifert: Všecky krásy světa, Shakespeare: Macbeth). V roce 1977 podepsala Chartu 77, v lednu 1989 se zúčastnila vzpomínkového aktu za Jana Palacha, načež byla podmíněně odsouzena k trestu odnětí svobody. Listopadové revoluce v roce 1989 se samozřejmě aktivně zúčastnila a tyto události znamenaly její velký návrat mezi přední osobnosti české kultury. V roce 1990 byla jmenována čestnou členkou Národního divadla. V letech 1949-1969 hrála Vlasta Chramostová v pětadvaceti filmech, hrála též v televizních inscenacích a seriálech. Filmová kariéra Vlasty Chramostové začala ještě v době jejího brněnského angažmá; její první role byla paradoxem k jejímu pozdějšímu osudu – hrála totiž v budovatelské agitce Velká příležitost (1949). Další velkou roli dostala v okupačním dramatu Past (1951), její další participace ve filmu byla ve znamení již zapomenutých propagandistických filmů, na které Chramostová sama vzpomíná dnes jen nerada. V 60. letech přišlo několik příležitostí v komediích – Až přijde kocour (1963), Komedie s Klikou (1964) nebo Bílá paní (1965), které divákům odkryly další dimenze jejího herectví. Výraznou roli pak zahrála v psychologickém dramatu Spalovač mrtvol (1968) po boku Rudolfa Hrušínského. Jak již bylo řečeno, v roce 1969 dostala zákaz činnosti před kamerou, takže znovu se objevila až v roce 1990 v televizním filmu Zpráva o pohřbívání v Čechách, což byl starší rakouský záznam představení bytového divadla. Umělecká činnost Vlasty Chramostové po roce 1989 nemá nijak zásadní význam, herečka sama říká, že dvacet let nucené nečinnosti ji poznamenalo natolik, že se nedokáže přehrát do rolí starých žen, když naposledy hrála krátce po čtyřicítce. Její popularitu však udržoval mučednický osud v době normalizace, ze kterého dokázala vytěžit více než například Marta Kubišová. Stejně tak je nutno poznamenat, že Chramostová nebyla naší nejlepší herečkou; výbornou jistě, nicméně až vysoký morální profil získaný po roce 1968 ji právem řadí mezi nejvýznamnější české kulturní osobnosti 20. století. V poslední době ji bylo možno vidět v autobiografickém představení Tři životy v Divadle Kolowrat. Je také autorkou vlastních pamětí, které pod názvem Vlasta Chramostová vyšly v roce 1999. V 90. letech hrála Vlasta Chramostová ve filmech Je třeba zabít Sekala (1995) a Kuře melancholik (1998), za které byla nominována na Českého lva. Později pak vynikla v hlavní roli televizního filmu P. F. 77 (2003), za kterou dostala v roce 2004 televizní cenu Elsa. Za celoživotní přínos divadlu dostala v roce 2007 Zvláštní cenu Thálie. Z mimouměleckých cen je nutno připomenout státní vyznamenání, Řád T. G. Masaryka III. třídy, který jí byl propůjčen v roce 1998 za zásluhy o demokracii a lidská práva. Vlasta Chramostová byla od roku 1950 poprvé provdaná za Bohumila Pavlince, komunistického ředitele Československého rozhlasu v Brně. S ním se později rozvedla a žila s výtvarníkem Konrádem Babrajem (1921-1991); jejich syn zahynul jako čtyřletý při autonehodě v roce 1963 (při nehodě byla zraněna i Chramostová, která auto řídila). V roce 1971 se pak provdala za kameramana Stanislava Milotu (*1933), který se v 70. a 80. letech taktéž angažoval v disentu.