Jan Kačer

Jan Kačer svými mnohočetnými aktivitami obohacuje již přes padesát let české divadlo i film a v různých dobách patřil vždy k uznávaným uměleckým osobnostem, byť v době normalizace s omezenými možnostmi uplatnění. Narodil se ve východočeských Holicích a pocházel z dobře situované rodiny, ale po roce 1938 zkrachovala rodinná továrna na výrobu obuvi a otec krátce nato spáchal sebevraždu. Janu Kačerovi pak přesto překážel buržoazní i židovský původ po roce 1948 a místo gymnázia zamířil na keramickou školu v Bechyni. Tady se poprvé nadchl pro divadlo, zároveň se věnoval sochařství a zájem o výtvarné umění u něj přetrvává dodnes. Náklonnost k divadlu ale převládla a v letech 1954-1960 absolvoval studium režie na DAMU. První zkušenost s filmovou kamerou učinil nevelkou rolí mladíka z vodácké osady (PROBUZENÍ, 1959), ještě před odchodem z Prahy si vyzkoušel i divadelní režii na scéně Divadla ABC (Ondřej a drak). Prakticky celý ročník absolventů DAMU v roce 1959 zamířil do Ostravy a Jan Kačer se jako režisér a herec začal významnou měrou podílet na umělecké profilaci Divadla Petra Bezruče. Realizoval řadu představení světových i domácích dramatiků (Tramvaj do stanice Touha, Matka Kuráž, Romeo a Julie, Poprask na laguně) a i jeho zásluhou dosáhlo ostravské divadelnictví počátkem šedesátých let vyšších kvalit. Ke spolupráci s filmem byl přizván znovu v roce 1963, kdy v režii Kádára a Klose natočil válečné drama SMRT SI ŘÍKÁ ENGELCHEN (1963), v němž již dostal hlavní roli zraněného partyzána Pavla. Působivými kreacemi mladých mužů na životní křižovatce pak významně přispěl do filmů československé nové vlny, které útočily na socialistickou realitu, ať již přímo nebo uměleckou metaforou (CESTA HLUBOKÝM LESEM, 1963; KAŽDÝ DEN ODVAHU 1964; NIKDO SE NEBUDE SMÁT, 1965; DEN SEDMÝ, OSMÁ NOC, 1969). Zajímavou příležitost dostal v postavě fanatického řádového rytíře Armina ve Vláčilově ÚDOLÍ VČEL (1967), popularitu mu ale přinesl i komediální žánr (KONEC AGENTA W4C PROSTŘEDNICTVÍM PSA PANA FOUSTKY, 1966). Z jeho příležitostné spolupráce s televizí připomeňme alespoň postavu slepého Edwarda Rochestera v seriálu JANA EYROVÁ (1972). Mezitím se v roce 1965 Jan Kačer vrátil do Prahy a patřil k zakládajícím členům Činoherního klubu. Znovu se prosadil jako režisér, především uváděl ruské autory (Revizor, Višňový sad, Na dně, Strýček Váňa), uplatnil se ale i herecky. Počátkem sedmdesátých let pohostinsky režíroval i v Národním divadle, dostal i příležitost v zahraničí, v Národním divadle v Oslu to byly opět inscenace ruských klasiků (Zločin a trest, Višňový sad). Jeho svobodomyslné postoje i sepjetí se zapovězenými filmy šedesátých let jej donutily v roce 1975 k opětovnému odchodu do Ostravy a deset let pak režíroval ve Státním divadle (Sen noci svatojánské, Cyrano z Bergeracu, Krysař), jako herec se uvedl například v titulní roli Othella. Do této doby spadá i Kačerův ojedinělý pokus o filmovou režii MĚSTO MÉ NADĚJE (1978), který se však ani náznakem nepřiblížil kvalitám jeho divadelní práce. Jako filmový herec dostal v 70. letech příležitost jen ojediněle, navíc ve slovenských filmech. Po předchozím hostování v Divadle E. F. Buriana se nakonec v roce 1986 vrátil do Prahy jako člen Laterny Magiky, na postu režiséra se prosadil ve Vinohradském divadle (Urmefisto, Hlasy ptáků). Přišly i nové nabídky od filmu (OPERACE MÉ DCERY, 1986; VLASTNĚ SE NIC NESTALO, 1987). Změněné politické poměry po roce 1989 zhodnotily umělecký význam Kačerovy osobnosti a jako režisér působil na naší přední scéně v Národním divadle (1990-1997), uvedl řadu inscenací domácího i světového repertoáru (Zimní pohádka, Peer Gynt, Smrt obchodního cestujícího, Oblak a valčík, Podivní ptáci), v nichž si přiděloval i menší role. Od roku 1997 zůstává v Národním divadle výhradně hercem, zatím naposledy jej diváci mohli vidět v představeních Čekání na Godota nebo Špinavé ruce. Filmovému herectví se Jan Kačer věnuje již jen výjimečně (VÝCHOVA DÍVEK V ČECHÁCH, 1997; BOLERO, 2004), mimořádnou popularitou spojenou i s bulvární medializací mu přinesla role podnikatele Františka Rubeše v seriálech RODINNÁ POUTA (2004) a VELMI KŘEHKÉ VZTAHY (2007). V závěru přelomového roku 1989 se Jan Kačer angažoval v řadách Občanského fóra a v letech 1990-1992 byl poslancem Federálního shromáždění, jeho další pokusy prosadit se v politice již úspěšné nebyly (kandidatura do Senátu v letech 1996 a 2004). Souběžně přednášel režii na DAMU (1990-1997), podílí se i na chodu charitativních organizací (ředitel Nadace Charty 77, moderování adventních koncertů). V roce 1998 obdržel od prezidenta republiky Medaili Za zásluhy v oblasti kultury. Je autorem dvou autobiograficky laděných knih (Jedu k mámě, 2003; Mírnou oklikou, 2005). Manželkou Jana Kačera je herečka Nina Divíšková (1936), spolužačka z DAMU i dlouholetá kolegyně z Ostravy a Činoherního klubu. Mají spolu tři dcery.