Stanislav Fišer

Přes jistou nepřízeň osudu, který se postavil do cesty Stanislavu Fišerovi, pozdějšímu herci a režisérovi, narozenému 18. prosince roku 1921 v Ponětovicích, malé obci na trati Brno-Broumov-Býlnice, podařilo splnit svůj sen o herecké dráze, mající kořeny v jeho jinošských letech. Po absolvování obecné a později i hospodářské školy ve Šlapanicích, překonal Stanislav otcův odpor otce, který zásadně nesouhlasil, s tím, aby syn odešel studovat herectví na brněnskou Konzervatoř. Měl pro něj promyšlenou životní dráhu hospodáře na otcově statku. Studia herectví Stanislav Fišer úspěšně završil absolutoriem v roce 1948 a po dobu delší jak čtrnáct let byl nejprve hercem a po získání zkušeností a hlubších vědomostí o divadle přijal práci režiséra v Městském divadle mladých, na brněnském Výstavišti, pozdějším Divadle Julia Fučíka. Pracoval důsledně na povznesení scény původně specializované na dětské a mladé diváky a směřoval k vytvoření kvalitního divadelního souborem, vystupujícího nejen pro děti a mládež, ale také pro náročné divadelní publikum. Znamenalo to vše vsadit na široké žánrové rozpětí počínaje od klasiky přes Brechta až po nejsoučasnější tituly. Důraz byl v této době kladen na kvalitní komediální repertoár. Pamětníci si vybaví, že se na Výstaviště chodilo za „humorem“. Pracovali zde zkušení i nadějní mladí režiséři takových kvalit jako Aleš Podhorský, Miloš Hynšt, Ladislav Smoček, či Václav Hudeček. Pro Stanislava Fišera nejlepší se otevřely nové možnosti. Jako herec zde vytvořil dlouhou řadu rolí, počínaje od bytostně jadrných postav, jako Kalafuna v Tylově Strakonickém dudákovi, Sir John Falstaff, Klubko ze Shakespearova Snu noci svatojanské. Jako protipóly se jeví role vážné, dramatických hloubek jako pan Frank v dramatizaci Deníku Anny Frankové, Machard v Brechtově Vidění Simony Machardové či otec Miller ve Schillerových Úkladech a lásce. Později jako režisér si Stanislav Fišer získal srdce diváků v roce 1954 svým výtečným nastudováním Labichova Slaměného klobouku. Byla to doslova událost brněnskou divadelní sezóny. V roce 1956 navázal na své úspěchy jako režisér Čapkova Loupežníka a měl také možnost poprvé spolupracovat s hostujícím Karlem Högerem. Celoživotní přátelství přineslo pro Högera a Fišera v pozdějších letech vysoké uznání. Stalo se tak ve Fišerově inscenaci Millerovy Smrti obchodního cestujícího, ve které se Karel Högerem představil v jednom ze svých vrcholných hereckých výkonů. Nedlouho před Högerovou smrtí, se opět setkali a při jejich spolupráci na inscenaci hry Drahý lhář, šlo o Högerovo poslední vystoupení v Brně, ve svém rodném městě. V první polovině šedesátých let minulého století, Ivo Osolsobě pilně usiloval o proměnu konzervativní a zkostnatělé operety do modernější podoby zpěvohry. Usiloval o to, aby v nově pojaté formě divadelní operetní scéna ožila, aby se přirozeněji mluvilo, tančilo a zpívalo. Za těchto okolností bylo logické, že tehdejší šéf zpěvoherního souboru Karel Šeda nabídl Stanislavu Fišerovi angažmá. Hudební komedie autorské trojice Melíšek – Vavřín – Marat Šest žen Viktora Janečka, se stala prvním Fišerovým režijním počinem. Tato inscenace stejně jako následující Daňkova Svatba sňatkového podvodníka s jiskřícími písňovými texty Jiřího Suchého a hudbou Jiřího Šlitra, představovala zasloužený úspěch celého souboru pod režijním vedením Stanislava Fišera. Kolem roku 1964 se celý soubor zpěvohry i Stanislav Fišer, seznamují s novými impulsy spojenými s nástupem kvalitních a úspěšných západních muzikálů. Mezi prvními byla nastudovaná Porterova shakespearovská variace Kiss Me Kate, po které následovaly např.: My Fair Lady; Hello, Dolly!; West Side Story, Loď komediantů; Šumaře na střeše; Oklahoma a další. Z domácí produkce byly úspěšně nastudovány: Dáma na kolejích; Filozofská historie. Úspěšná byla pod Fišerovým režijním vedením inscenace semaforského úspěšného představení /Jiří Suchý a Ferdinand Havlík/ Dr. Johann Faust. Stanislav Fišer se významně zasloužil o rozvoj muzikálu v českých podmínkách. Zemřel v Brně 16. října roku 2007, ve věku nedožitých 76 let. Erkul