Stanislava Bartošová

Stanislava Bartošová je dnes již dávno bývalou herečkou, v různých formách veřejných aktivit se ale dodnes zviditelňuje. Pochází z Liberce z česko-německé rodiny, sama ale dnes přiznává, že německy se vůbec nedomluví, protože rodiče ji v poválečném období od tohoto jazyka spíše zrazovali. V rodném Liberci absolvovala gymnázium, poté zamířila ke studiu herectví na pražskou DAMU, kde studovala ve stejném ročníku například s Viktorem Preissem nebo Jiřím Štěpničkou. Ještě jako studentka debutovala Stanislava Bartošová před kamerou postavou zdravotní sestry Jenky ve filmu SEDM ZABITÝCH (1965), vedlejší rolí Kláry se pak zviditelnila ještě v kriminálce HRA BEZ PRAVIDEL (1966), následovalo několik menších příležitostí ve filmu i televizi, vidět jsme ji mohli například jako Yvetu v záznamu slavného představení BROUK V HLAVĚ (1969) z Vinohradského divadla. Po absolutoriu na DAMU dostala Stanislava Bartošová stálé angažmá ve Vinohradském divadle, kde již předtím pohostinsky vystupovala. Na tomto jevišti strávila více než dvacet let a hrála v řadě představení (Paní Savageová, Gazdina roba, Matka Kuráž, Barbaři, Ivanov), nikdy se ale nedostala k větší roli. Ona sama k tomu přistupuje dnes s nadhledem a říká, že její generace byla ve Vinohradském divadle zastoupena několika lepšími a obsazovanějšími herečkami typu Daniely Kolářové nebo Elišky Balzerové. V její filmografii 70. a 80. let má nejpočetnější zastoupení kriminální žánr, v němž odehrála několik středně velkých rolí atraktivních partnerek zločinců i policistů (VÍM, ŽE JSI VRAH, 1971; NOC KLAVÍRISTY, 1976; PŘÍLIŠ VELKÁ ŠANCE, 1984; MUŽ NA DRÁTĚ, 1985). Diváci si ji mohou ale pamatovat také jako zdravotní sestru v komedii HODÍME SE K SOBĚ, MILÁČKU? (1974) nebo v závěrečné pasáži slavného filmu VRCHNÍ, PRCHNI (1980) v roli soudkyně. Často účinkovala také v televizi, v seriálech, inscenacích historických i ze současnosti, sama dodnes ráda vzpomíná na spolupráci s Oldřichem Kaiserem a Jiřím Lábusem v televizní komedii VELKÁ SÁZKA O MALÉ PIVO (1981), vidět ji bylo možno také v televizních záznamech úspěšných divadelních her z Vinohrad (MNOHO POVYKU PRO NIC, 1972; DŮM NA NEBESÍCH, 1984). Příležitostně spolupracovala i se zahraničními produkcemi a s dalšími českými herci hrála například v německém životopisném seriálu JOHANN SEBASTIAN BACH (1985). Počátkem devadesátých let opustila Stanislava Bartošová hereckou profesi, naposledy se objevila ve filmu KONEC BÁSNÍKŮ V ČECHÁCH (1993) nebo v pohádkovém seriálu ARABELA SE VRACÍ (1993). V roce 1994 velmi krátce moderovala se Zbyňkem Merunkou hlavní večerní zprávy na vznikajicí televizi Nova. Stanice Nova měla v počátcích své existence problém angažovat osvědčené profesionály, čímž se také vysvětluje oslovení Bartošové, která tehdy již vystupovala pod svým vyvdaným jménem Wanatowiczová. Moderování zpráv na Nově nakonec zůstalo v jejím profesním životě jen krátkou epizodou, protože brzy byla nahrazena Evou Jurinovou. V polovině 90. let začala Stanislava Wanatowiczová pracovat na ministerstvu zahraničí, později na delší dobu přesídlila na Slovensko, kde byla tajemnicí velvyslanectví v Bratislavě, konzulkou v Košicích a nakonec ředitelkou Českého centra. V současné době žije znovu v Praze a před kamerou se po delší době objevila v několika seriálech (PŘEŠLAPY, 2009; VYPRÁVĚJ, 2009). Jejím manželem je Waldemar Wanatowicz (*1952), ředitel technické správy Národního divadla, mají spolu jednu dceru.