Andrej Martynov

Ruský herec Andrej Leonidovič Martynov se narodil 24. 10. 1945 v městečku Ivanovo. Jeho otec byl zrakově postižený invalida, který však navzdory svému handicapu vedl velice činorodý kulturní život a s chutí účinkoval v místním ochotnickém divadelním souboru nevidomých. Právě sem jej už odmala doprovázel i jeho synek Andrej, seznamoval se tu s tajemným světem jeviště, dováděl s kamarády v zákulisí a hrál tu své první dětské role... Fascinující pro maličkého Andreje bylo i první setkání s loutkovým divadlem, kterého se zúčastnil ještě jako žáček mateřské školky - ihned si doma vyrobil i vlastní divadélko: nakreslil kulisy, z papíru vystříhal postavičky a dokonce vymýšlel i své vlastní pohádkové hry. Jen při psaní scénářů musela vypomáhat maminka, protože mladý umělec se ještě neuměl ani podepsat. V pozdějším věku pak Andrej vystupoval na všech školních besídkách a akademiích, recitoval, zpíval a tancoval... O jeho životní volbě nebylo pochyb. Jako šestnácitetý se vydal do Moskvy, kde se chtěl podrobit talentovým zkouškám do nějaké divadelní školy. Ještě sice přesně nevěděl do jaké, ale to byl detail... ubytoval se v hotelu a v telefonním seznamu si našel číslo Alexeje Nikolajeviče Gribova, slavného herce moskevského divadla MCHAT. Zavolal mu a poprosil jej o pomoc. Gribov mládenečka sice neodmítl, ale na skutečnou přípravu měli velice málo času. Tak se stalo, že ten rok sice Andrej Martynov nebyl přijat ani na Divadelní školu při Moskevském uměleckém akademickém divadle, ani na Ščukinův herecký institut, talent mu však upřen nebyl. Zůstává tedy v hlavním městě, pracuje jako pomocný dělník na stavbě a připravuje se k dalším zkouškám. O rok později se pak stává žákem GITIS-u. Už během studií se dostává před filmovou kameru v dramatu Virineja a během školního diplomového představení padne do oka asistentce režiséra Rostovského. Ta si Andreje a jeho spolužačku Olgu Ostroumovu vybírá do chystaného filmu ...a jitra jsou zde tichá. Andrej je nadšený a pro tuto roli je ochotný obětovat cokoliv - dokonce si nechává narůst i mohutný knír, aby tak vypadal starší. S. Rostockému se zpočátku Martynov jako staršina Vaskov příliš nezdál, ale neukvapil se a dal mladému herci šanci. A vyplatilo se... Roku 1972 měl snímek premiéru a okamžitě si získal srdce sovětských diváků. V témže roce vyhrál cenu na festivalu v Benátkách, o rok později byl nominován na Oscara. Andrej Martynov se stává hvězdou první velikosti, získává Státní cenu a režiséři se předhánějí v dalších nabídkách. Roku 1973 Martynov začíná s natáčením seriálu Věčnyj zov (Věčné volání) - rozsáhlé sibiřské ságy. Postava jeho Kirjana Injutina má na plátně prožít celý život - od ranného mládí až po hrob. Natáčení trvalo několik let a provázely jej značné těžkosti - část seriálu dokonce skončila v trezoru a další díly musely být přepracovány, ale herecké umění Andreje Martynova tu bylo naprosto nezpochybnitelné. Jeho popularita vzrostla na nejvyšší míru a Kirjan do jisté míry zastínil i samotného Vaskova. Během toho všeho však A. Martynov nezanedbává ani divadelní práci - zpočátku působí v moskevském Divadle mládeže, později přechází do Činoherního divadla. Jeho Čičikov z Gogolových Mrtvých duší je skutečnou lahůdkou v divadelním životě Moskvy 70. let. Od roku 1981 se stává členem filmového studia GORKIJ a divadlo tak víceméně opouští. Natáčí zde sice jeden snímek za druhým, žádný však už jeho slavné role z mládí nepřekoná. Roku 1994 je Andrej Martynov jmenován Národním umělcem. Po dlouhou dobu se věnuje i dabingu - jeho hlasem promlouvá v ruštině "kmotr" Marlon Brando i další světové hvězdy stříbrného plátna. V poslední době se A. Martynov věnuje filmu spíš ojediněle, úplně však na něj nezanevřel. O soukromém životě A. Martynova koluje mnoho legend, ověřený je ale jen jeden jeho sňatek s Němkou Franziskou Andrey. Ačkoliv se seznámili na filmovém festivalu v Německu, byla už Franziska absolventkou Moskevské státní univerzity a hovořila plynně rusky. Pár prožil několik spokojených let,ale nakonec je rozdělily neshody o tom, ve které zemi žít - ona nedokázala být šťastná v Rusku, on v Německu. Nakonec tedy došlo k rozvodu a Franziska s jejich společným synem Alexandrem se vrátila domů. Saša se vydal ve stopách svého otce, vystudoval v Berlíně uměleckou školu a věnuje se herectví.