Winston Churchill

Winston Churchill není jen významnou osobností britských dějn, svým působením v době druhé světové války se zařadil i mezi přední ikony světové historie dvacátého století. Více než půlstoletí spoluutvářel podobu britské politické scény, dvakrát byl premiérem, stal se jedním z vůdců protifašistické koalice a v neposlední řadě nutno dodat, že je i nositelem Nobelovy ceny za literaturu. Sir Winston Leonard Spencer-Churchill má původ v nejvyšších kruzích britské aristokracie, byl synovcem 7. vévody z Marlborough a mezi jeho předky byl slavný vojevůdce John Churchill, 1. vévoda z Marlborough (1650-1722). Churchillovým rodištěm byl monumentální zámek Blenheim Palace nedaleko Oxfordu, který je dodnes největším soukromým sídlem v Evropě a jako perla barokní architektury je zapsán na seznamu UNESCO. Churchillovými rodiči byli lord Randolph Spencer-Churchill (1849-1895), přehnaně sebevědomý a na syfilis předčasně zemřelý politik, a Jennie Jerome (1841-1921) z americké milionářské rodiny. Churchill sám svou příslušnost k aristokratické elitě nijak zvlášť neprožíval, navíc nutno dodat, že vzhledem ke všeobecně vládnoucímu protekcionismu té doby si své pozdější postavení vybudoval zcela sám svými schopnostmi. Po studiích na vojenské škole v Sandhurstu sloužil v armádě v Indii a Africe, kde jako válečný korespondent padl do zajetí. V roce 1900 vstoupil poprvé jako poslanec do Dolní sněmovny, kde pak s přestávkou setrval přes šedesát let. Původně byl konzervativcem, později liberálem, nakonec se ale vrátil do Konzervativní strany. Manželství uzavřel v roce 1908 s Clementine Hozier (1885-1977), která pocházela ze skotské podnikatelské rodiny. Pro nás může být zajímavé, že díky četným kontaktům trávili novomanželé svatební cestu mimo jiné na Moravě a navštívili například hrad Veveří. Měli spolu pět dětí, dcera Marigold (1918-1921) zemřela v dětství, ostatní potomci byli díky svým osudům nezřídka terčem zájmu médií. Jediný syn Randolph (1911-1968) byl novinářem, z dcer připomeňme Sarah (1914-1982), která se přes odpor rodičů prosadila jako filmová herečka. V rámci konzervativních a koaličních vlád (za první světové války) zastával Winston Churchill postupně řadu ministerských postů, od roku 1908 byl postupně ministrem obchodu, vnitra, námořnictva, války, kolonií a financí, mezitím byl po neúspěchu jedné akce britského loďstva za první světové války donucen dočasně sloužit v armádě. Jako ministr financí v letech 1924-1929 příliš neobstál, což sám později přiznal a po neúspěchu konzervativců ve volbách v roce 1929 stál deset v opozici. Jako politik a státník byl Winston Churchill ve třicátých letech v podstatě za zenitem, sám se ostatně chystal na odpočinek, ale protože na půdě parlamentu patřil k předním kritikům britské zahraniční politiky, na počátku druhé světové války byl překvapivě povolán do čela ministerstva námořnictva, nedlouho nato byl jmenován premiérem a kompetence tehdy získal největší od dob Cromwella v 17. století. Odhodlání bojovat proti Německu zdůraznil ve slavném rozhlasovém projevu, v němž zazněla i legendární věta: „Nemohu nabídnout nic než pot, krev a slzy.“ I když s Rooseveltem a Stalinem stál u zrodu protifašistické koalice, později se Británie ukázala jako ten slabší článek a Churchill nedokázal prosadit své představy o poválečném uspořádání Evropy. Navíc se nikdy neuměl přiblížit problémům prostých lidí a za války odmítal četné levicové návrhy reforem ve zdravotnictví a školství. Vítězství labouristů ve volbách 1945 mu dalo najevo, že svou úlohu v britské historii již splnil a nemá dál co nabídnout. Přesto po šesti letech přivedl Konzervativní stranu k dalšímu vítězství a v roce 1951 se podruhé stal ministerským předsedou. Tehdy musel řešit především rozklad britské koloniální říše, což jako stoupenec impéria snášel těžce. Navíc v roce 1953 utrpěl záchvat mrtvice a poté se začal stahovat do ústraní, v dubnu 1955 nakonec na funkci premiéra rezignoval. Útočištěm se mu stalo především venkovské sídlo Chartwell v hrabství Kent, které zakoupil již v roce 1924. V roce 1953 obdržel Nobelovu cenu za literaturu za celoživotní dílo. Churchillovy kvality jako spisovatele nelze popřít, je ale zřejmé, že udělení prestižního ocenění na poli literatury mělo politicko-společenské pozadí (další vůdci protihitlerovské koalice Roosevelt a Stalin byli tehdy již po smrti). Čeští čtenáři se mohli seznámit s Churchillovým dílem již za první republiky (Světová krise, 1932), později u nás vyšly jeho šestidílné paměti Druhá světová válka (1948-1953, v češtině 1992-1995) nebo historická sonda Dějiny anglicky mluvících národů (1956-1958, v češtině 1996-1999). Sir Winston Churchill zemřel v Londýně 24. ledna 1965 ve věku devadesáti let po druhém záchvatu mrtvice. V katedrále sv. Pavla mu byl o týden později vystrojen státní pohřeb. Co se týče počtu zúčastněných zahraničních delegací, tuto tryznu překonal až o čtyřicet let později pohřeb papeže Jana Pavla II.