Alexandre Dumas

Jako autor byl plný romantického pohledu na svět je i do dnešní doby považován za génia dobrodružně-romantické literatury. Nesnášel reálný svět a psal tak, že jeho obraz dějin Francie je oproštěn od šedivosti a nudy. Pověstný je jeho výrok „Historie je hřebík, na který zavěšuji své příběhu.“ Narodil se 24. července roku 1802 ve francouzském městě Villers-Cotterets, vzdáleném 80 km severovýchodně od Paříže. Město Villers-Cotterets bylo již v roce 632 sídlem krále Dagoberta a narodili se zde později dva francouzští králové - František I. /1494-1547/ a Jiří II /1519-1559/. Otec Alexandre Dumase st., Thomas Alexandre Davy de La Pailleterie, byl napoleonským divizním generálem a hrdinou Velké francouzské revoluce a narodil se ve francouzské kolonii Saint-Domingue na území dnešního státu Haiti ze smíšeného vztahu markýze Alexandra Davy de La Pailleterie s krásnou dívkou kreolského původu Marii-Cessette Dumas. Matka pocházela z měšťanské rodiny z menšího francouzského města. Dědeček Dumasův byl nositelem šlechtického titulu markýze de la Pailleterie a babička byla kreolského původu. Zpočátku bylo dětství Alexandrovo plné štěstí a pohody. Vše skončilo okamžikem, kdy otec ztratil svou společenské postavení, zchudl a nakonec i zemřel. V té době se mohl spolehnout jen na svou matku. V roce 1818 se stal písařem a pustil se po večerech do menších prozaických prací. Později si zaznamenával své nápady a pustil se do rozsáhlejších povídek. V té době se inspiroval prózami Waltera Scotta. V roce 1821 se rozhodl vyhledat pomoc u zbývajících otcových přátel žijících v Paříži. Náhoda přeje odvážnému a Dumas se jako písař uplatnil podruhé. Díky otcovým přátelům získal místo písaře u vévody z Orleansu, příštího krále Francie Ludvíka Filipa. Svůj zájem o literaturu a dramata rozvíjel s nebývalou intenzitou. Dumas zjišťoval, že jej přitahuje rychle se rozvíjející děj a neustálé napětí a prudké a nečekané zvraty. V té době v Paříži divadla hrála většinou jen melodramatické divadelní kusy, takže se pustil v roce 1827 do vlastní hry o švédské královně Kristýně a s konečnou verzí se představil vedení vyhlášeného pařížského divadla Theatre-Francais. Hra se sice řediteli divadla líbila, ale hrána nebyla. Druhý pokus představovalo drama Henri III. et sa cour /Jindřich III. a jeho dvůr,1829/. Hra byla nastudována a v premiéře uvedena 11. února roku 1829. Za velkých ovací se Dumasovi konečně otevřela cesta k profesionální literární kariéře. Napsal ještě další dramata /drama ze současnosti Atony, 1831/, ale přitahovala jej spíše románová tvorba. V roce 1836 poznal mladého profesora Augusta Maqueta, který nabídl Dumasovi spolupráci na literárním poli. První Maquetovo dílo, které Dumas posoudil skončilo tím, že jej Dumas celé přepsal a na veřejnosti pak vystoupili oba jako spoluautoři. V roce 1839 seznámil Marquet Dumase se svým záměrem společně zpracovat do románové podoby historické téma z doby Ludvíka XIII. a vedle skutečných historických osobností, jakými byli Richelieu nebo Buckingham, vdechnout život postavám, které se v dobrodružném ději budou prolínat díky fantazii autorů. Postavy mušketýrů d´Artagnana, Porthose, Athose a Aramise se tak objevují v nejznamenitějším a také nejslavnějším historickém dobrodružném románu všech dob pod názvem Les Trois Mousquetaires /Tři mušketýři, 1844/. O autorství se Marquet s Dumasem pohádali a dostali se do těžké rozepře. Skutečností zůstává, že Dumas měl pro zrod knih o osudech party mušketýrů na pozadí panování francouzského krále Ludvíka XIII., hlavní podíl. Později následovaly další pokračování v mnoha svazcích-např. Vingt ans après /Tři mušketýři po dvaceti letech, 1845/ a Le vicomte de Bragelonne, ou Dix ans plus tard /Tři mušketýři ještě po deseti letech aneb Vikomt de Bragelonne; 1847-1850/, ve kterých byl doveden celkový děj a nit d'Artagnanova života až do jeho smrti. Období občanských válek v 16. století popsal v románě La Reine Margot /Královna Margot, 1846/. Neméně známý je román Le Comte de Monte Cristo /Hrabě Monte Christo, 1845/ nebo La Tulipe noire /Černý tulipán, 1850/ a Le Collier de la Reine /Královnin náhrdelník, 1849-1850/. Alexandre Dumas st. vydělal ještě za svého života miliony, díky nebývalému úspěchu svých románů. Když měl finanční prostředky, hýřil a rozdával. Když se propadal do dluhů, tak si půjčoval, doslova od koho se dalo. V roce 1860 se úspěšný nakladatel Michel Lévy rozhodl realizovat svůj nápad vydáním kompletního Dumasova díla, připravit o tuto možnost další nakladatele. Dumas s lehkou myslí svá autorská práva Lévymu prodal za 120 000 zlatých franků. V Marseille nechal Dumas postavit za část těchto peněz menší škuner, který pojmenoval Emma a přidal se s ním ke Garibaldimu, kterému se snažil takto pomáhat při útoku na Neapolské království, tvořené Sicílií a části jižní Itálie. Sluncem zalitý ostrov Sicílii povstalci rychle obsadili a vytvořili si tak základnu pro útok na italskou pevninu. Garibaldimu se ale nedostávalo potřebných finančních prostředků a opět mu pomohl Dumas st. sumou 50 000 zlatých franků. Garibaldi 7. září roku 1860 vstoupil do Neapole. Dumas byl Italy oslavován jako idol revolucionářů. Později se postavil proti italskému králi Viktoru Emanuelovi a jeho ministrovi Cavourovi a musel s posměchem Itálii opustit. Další dobrodružství spojené s bojem o národní sebeurčení absolvoval formou finanční výpomoci jakémusi knížeti Scanderbergovi, předsedovi Řecko-albánské junty s oslnivým plánem na konečné vyhnání Turků z Evropy. Škuner Emma a zbývající zlaté franky se staly snadnou kořistí balkánských podvodníků. Dumas byl bez peněz, zklamaný, společensky znemožněný, silně roztrpčeny, když se vrátil s ostudou do Paříže. Pustil se do psaní a jako stroj na romantické příběhy opět vydělával. Po roce 1862 si začal půjčovat od Lévyho významnější částky, které jen s obtížemi splácel svými literárními nápady vloženými do dobrodružných příběhů. Dumas neznal odpočinku a věnoval se horečnému psaní, doslova se vnitřně spaloval, což se projevilo kolem roku 1867 závratěmi a pocity slabostí. V roce 1868 se naposledy ve svém životě zamiloval do mladé Američanky herečky Ady Isaacs Menken, která nečekaně v srpnu téhož roku zemřela. Dumas se s touto ztrátou až do konce svého života nevyrovnal. V roce 1870 odešel do Marseille, kde se dozvěděl o porážce Francie v prusko-francouzské válce. Po těžkém záchvatu mrtvice, zpola ochrnul a po obtížném návratu do Paříže se ubytoval u svého syna Alexandre Dumase ml., kde mlčky v myšlenkách na svou smrt strávil poslední dny svého života. Alexandre Dumas st. zemřel o desáté hodině večerní v pondělí 5. prosince roku 1870 ve francouzském Puys, ve věku nedožitých 68 let. Erkul