Jacques François

Herec Jacques François pocházel z Paříže, jeho otec byl advokátem, matka byla Američanka. Sám později ve svých pamětech napsal, že rodinné prostředí, v němž vyrůstal, a církevní středoškolské vzdělání vyústilo v jeho distingovaný a civilní projev, který byl pak využit filmem v desítkách vedlejších rolí. Začal hrát již za druhé světové války, na divadle debutoval v roce 1941, krátce nato přišla i první filmová role v dramatu BYZNYS JE BYZNYS (Les affaires sont les affaires, 1942). V průběhu války sloužil ale také v námořnictvu a vysloužil si ocenění Válečným křížem. Po válce se vrátil k herectví, na divadle ztvárnil řadu postav převážně ve francouzském repertoáru, ale také v klasických hrách zahraničních autorů (např. Čechov, Turgeněv). Na divadle sklízel úspěchy především v 50. a 60. letech na prknech Théâtre de l'Atelier, v 80. letech pak vynikl na scéně Théâtre du Palais-Royal. Ve 40. letech pokračoval také ve své filmové kariéře, prosadil se také v Hollywoodu a objevil se ve slavném muzikálu THE BARKLEYS OF BROADWAY (1949). Jako Aramis hrál v Hunnebellově adaptaci TŘÍ MUŠKETÝRŮ (Les trois mousquetaires, 1953), která však dodnes zapadla díky lepším zpracování v pozdějších dekádách. Vidět jsme jej mohli také ve slavných VELKÝCH MANÉVRECH (Les grandes manoeuvres, 1955). Pak se věnoval především hraní v divadle a na přelomu 50. a 60. let dočasně zcela skoncoval s filmováním. Ve filmu se pak objevil znovu až se snímkem VE SVITU ZEMĚ (Le clair de terre, 1970). Jacques François hrál ve svých začátcích větší role zhruba ve dvaceti filmech, až na výjimky dnes ovšem zapomenutých. Jeho skutečná filmová kariéra paradoxně ve vedlejších rolích začala až po jeho padesátce. Stal se vyhledáváným představitelem ředitelů, právníků, důstojníků nebo aristokratů, v četných historických filmech hrál skutečné osobnosti francouzských dějin, ve svých rolích uplatnil noblesní herectví se strohými výrazovými prostředky. Obsazovali jej nejslavnější režiséři té doby a i u nás známe Françoise jako zdatného sekundanta skutečných hvězd francouzského filmu. V 70. a 80. let šel z filmu do filmu a zaznamenat jsme jej mohli po boku Louise de Funése ve filmech DOBRODRUŽSTVÍ RABÍNA JÁKOBA (Les aventures de Rabbi Jacob, 1973), JEDEN HOT A DRUHÝ ČEHÝ (La Zizanie, 1978) nebo ve dvou posledních dílech četnické série, s Pierrem Richardem hrál v komediích HRAČKA (Le Jouet, 1976) nebo JSEM NESMĚLÝ, ALE LÉČÍM SE (Je suis timide... mais je soigne, 1978), dále například s Claudií Cardinale ve slavné veselohře DÁREK (Le Cadeau, 1982). Hrál ale také v jiných žánrech, v menší roli jsme jej mohli vidět například v americkém politickém dramatu DEN ŠAKALA (The Day Of The Jackal, 1973). V této době François značně rozšířil počet svých televizních rolí, hrál v řadě seriálů, i u nás jej bylo možno vidět v nepříliš zdařilém novějším zpracování VINNETOUA (Vinnetou, 1980). Až koncem 80. let z pochopitelných důvodů pokročilého věku François postupně mizel z filmového plátna i z televize. V menší filmové roli se objevil naposledy v dnes již slavném uměleckém eposu KRÁL TANČÍ (Le roi danse, 2000). Za šedesát let vytvořil François téměř 140 filmových a televizních rolí. Jacques François byl za svůj přínos francouzskému divadlu a filmu oceněn řádem Čestné legie, byl též vyznamenán Řádem umění a literatury francouzského ministerstva kultury. Napsal také své paměti, které vyšly v roce 1992 pod názvem Rappels. Zemřel v Paříži 25. listopadu 2003 ve věku 83 let. Jeho manželkou byla od roku 1966 herečka Madeleine Delavaivre, s níž měl syna Cyrila.