Léo Marjane

Když byla po druhé světové válce francouzská zpěvačka Léo Marjane obviněna z toho, že zpívala pro německé důstojníky, svou obhajobu tehdy založila na poněkud vratkém argumentu: „Jsem krátkozraká, neviděla jsem, kdo sedí v hledišti.“ Nejen válečné prohřešky, ale i další faktory pak ukončily kariéru kdysi populární zpěvačky. Narodila se v Boulogne-sur-Mer na severním pobřeží Francie, její vlastní jméno zní Thérese Gérard. Vyrůstala v Porýní, kde se začala učit zpívat, kromě toho získala solidní průpravu ve hře na klavír a housle. V patnácti letech uspěla v pěvecké soutěži a začala profesionálně vystupovat v Marseille, v roce 1931 již pod uměleckým jménem Léo Marjane začala účinkovat v pařížské Alhambře. Brzy přišly nabídky od nahrávacích společností a širší veřejnosti se počátkem třicátých let představila na několika gramofonových deskách. Její zajímavý kontraalt zaujal odborníky i posluchače a vrchol její pěvecké dráhy přišel po roce 1936, kdy podepsala smlouvu s přední gramofonovou společností Pathé-Marconi. Francouzskému publiku zpřístupnila například hity Cole Portera Beguin the Biguine nebo Night And Day, z její vlastní tvorby ji proslavily songy La chapelle au clair de lune nebo L’âmé du diable. Kromě úspěšných písní jí v uměleckém růstu pomohla i cesta do severní Ameriky v roce 1937, kde si osvojila vlastní styl. Po návratu ovládla přední zábavní podniky v Paříži, jako byly Bobino nebo ABC. Pak ale přišla druhá světová válka, v jejímž průběhu často zpívala v programech výhradně pro německé důstojníky. Tehdy se také poprvé objevila před filmovou kamerou, a sice jako zpěvačka v komedii NEBOŽTÍK MIKULÁŠ (Feu Nicolas, 1943), která byla tehdy uvedena i v českých protektorátních kinech. Po válce byla Léo Marjane z různých stran osočena z toho, že své umění prezentovala především před německými okupanty. Nejprve přiznala, že byla naivní, později zvolila již výše zmíněný argument o krátkozrakosti, což jí ovšem v očích veřejnosti spíše jen přitížilo. I když nebyla přímo obviněna z kolaborace, zvolila dobrovolný exil a několik let po válce pobývala v Anglii a Belgii. Jako zpěvačka se tady ale prosazovala jen těžko, v roce 1950 se nakonec vrátila do Francie. Znovu se pokusila prorazit na hudební trh, ale její styl byl již přežitý, poválečná doba měla nové idoly a desky se špatně prodávaly přes příznivé recenze hudebních odborníků. Paradoxně se ale tehdy dostala ke své jediné hlavní filmové roli, k níž ji přizval režisér Maurice de Canonge do filmu DVĚ PAŘÍŽSKÁ DĚVČÁTKA (Les deux gamines, 1950), což bylo zpracování starší filmové předlohy slavného Louise Feuillada. Celkově ale její kariéra směřovala během padesátých let ke svému závěru, znovu ji ale před kameru přivedli dva slavní režiséři. Jean Renoir ve filmu ELENA A MUŽI (Elena et ses hommes, 1956) jí svěřil epizodní výstup pouliční zpěvačky, americký režisér Billy Wilder ji pak pro podobnou roli angažoval do svého filmu ODPOLEDNÍ LÁSKA (Love in the Afternoon, 1957), který se natáčel ve Francii. V témže roce ale Léo Marjane definitivně ukončila svou uměleckou kariéru, provdala se za barona Charlese de la Doucette (1912-2007) a po jeho boku odešla na venkov nedaleko Paříže, kde se věnovala chovu koní. Nutno dodat, že v pozdějších letech byla několikrát pozvána do televize a rozhlasu, kde vzpomínala na svou nejslavnější éru 30. a 40. let, ve věku devadesáti let v roce 2002 poskytla poslední velký rozhovor pro rozhlas. Její umělecký odkaz zmapovalo výběrové CD pojmenované po jednom z největších hitů Seule ce soir (2004).