Marco Bellocchio

Italský režisér a scenárista Marco Bellocchio se narodil 9. 11. 1939 v Piacenze v konzervativní měšťanské rodině. Byl vychovaný v přísně náboženském duchu církevních škol, což v něm vyvolalo odpor k tradičním formám společnosti a odrazilo se i v jeho pozdější filmové práci. Původně studoval filozofii v Miláně, ale studia přerušil a přihlásil se na filmovou školu Centro Sperimentale di Cinematografia v Římě, kterou absolvoval v roce 1962, obor režie. Studoval i v Londýně na Slade School of Fine Arts. Nejprve začal natáčet krátkometrážní snímky „La colpa e la pena“ (Vina a trest, 1961), „Abbasso il zio“ (Pryč se strýčkem, 1961), dokument o hřbitovech z jeho rodného města Piacenza a středometrážní hraný „Ginepro fatto uomo“ (Člověk z jalovce, 1962). V roce 1965 debutoval v hraném filmu dramatem „PĚSTI V KAPSE“ (I pugni in tasca), drsným pohledem na degenerovanou měšťanskou rodinu, odrážejícím mravní rozklad části italské společnosti. Touto psychologickou studií získal naráz významné postavení v řadách mladých italských tvůrců. I jeho další díla se vyznačují kritikou současné italské společnosti. 1967 - „LA CINA E VICINA“ (Čína je blízko) - film o politickém marasmu, do něhož upadá ve volebním boji italské provinční město; 1969 – epizoda „Diskutujeme, diskutujeme“ (Discutiamo, discutiamo) z povídkového filmu „AMORE E RABBIA“ (Láska a zuřivost) z prostředí revoltujících vysokoškoláků; 1972 - příběh seminaristy „NEL NOME DEL PADRE“ (Ve jménu otce) – odraz osobních zážitků z církevní školy, obraz pokrytectví, tlumeného násilí a zmařené revolty; 1972 - „AFÉRA Z TITULNÍ STRÁNKY“ (Sbatti mostro in prima pagina) - film z prostředí novin, ovlivňovaných průmyslovými a peněžními kruhy s Gian-Mario Volontém - velký deník využije případu sadistické vraždy, z níž je obviněn levicově smýšlející muž k šéfredaktorovým politickým a mocenským cílům; 1974 - dokument „Nessuno o tutti“ (Nikdo nebo všichni), natočený s kolektivem dokumentaristů o psychiatrických klinikách; 1976 - „MARCIA TRIONFALE“ (Vítězný pochod) - antimilitaristická satira s Franco Nerem a Miou-Miou; 1980 - „SKOK DO PRÁZDNA“ (Salto nel vuoto) - dramatický příběh neurotického soudce a jeho duševně choré sestry. Hlavní představitelé Michel Piccoli a Anouk Aimée byli za své herecké výkony oceněni na festivalu v Cannes. 1982 – „GLI OCCHI, LA BOCCA“ (Oči, ústa) - italsko-francouzské rodinné drama, kde se mladý muž snaží odhalit příčinu smrti svého bratra-dvojčete, v dvojroli s Lou Castelem. V osmdesátých a devadesátých letech se Bellocchio více přiklonil k adaptacím literárních a dramatických děl a natočil např.: podle hry Antona Čechova televizní film „IL GABBIANO“ (Racek, 1977), podle hry Luigiho Pirandella psychologické drama ze současné Itálie „JINDŘICH IV.“ (Enrico IV., 1984) - příběh muže, který se skrýval před realitou za maskou blázna v hlavní roli s Marcellem Mastroiannim, remake francouzského filmu z roku 1946 podle románu Raymonda Radigueta „ĎÁBEL V TĚLE“ (Diavolo in corpo, 1986) v hlavní roli s Maruschkou Detmers a podle hry Heinricha von Kleista válečné drama „IL PRINCIPE DI HOMBURG“ (Princ Bedřich Homburský, 1997). V roce 2002 uvedl Bellocchio na MFF v Cannes snímek „HODINY NÁBOŽENSTVÍ“ ( L'ora di religione (Il sorriso di mia madre)) - příběh malíře a ateisty, který se dozví, že jeho matka by mohla být katolickou církví provolána za svatou. Režisér za něj získal 14 cen a 14 nominací včetně ceny Ekumenické poroty a nominací na Zlatou palmu a Donatellova Davida. I ve svých nejnovějších filmech zůstal režisér věrný duchu zaujaté výpovědi, ačkoliv je zřejmé, že přehodnotil mnohé ze svých někdejších soudů. Psychologické drama, natočené podle skutečné události, „DOBRÝ DEN, NOCI“ (Buongiorno, notte, 2003) o únosu politika Aldo Mora, obdrželo 6 cen a 15 nominací, režisér např. cenu FIPRESCI, Malého zlatého lva a další ceny v Benátkách a bylo uvedeno na MFF v Karlových Varech 2004. V roce 2006 uvedl mysteriózní drama „SVATEBNÍ REŽISÉR“ (Il regista di matrimoni) - příběh filmového režiséra, který je požádán zchudlým knížetem natočit svatbu jeho dcery, ale události se začnou vyvíjet jinak, než oba muži čekali. Bellocchio si téměř ke všem svým filmům napsal i scénáře, některé produkoval a několikrát si ve filmu i zahrál. Hrál např. ve filmu režisérky Liliany Cavani „Francesco d'Assisi“ (František z Assisi, 1966), v epizodě „Diskutujeme, diskutujeme“ z filmu „Láska a zuřivost“ (1969), kterou režíroval, hrál sám sebe v životopisném italsko-belgickém filmu „Io sono Anna Magnani“ (1979), věnovaném legendě italského filmu Anně Magnani a ve španělském dokumentu „Filmaři proti magnátům“ (Cineastas contra magnates, 2005), v němž všichni tvůrci i herci vyprávějí své osobní zkušenosti s manipulací vlastních děl. Vedle Bernarda Bertolluciho je Bellocchio nejvýznačnější představitel revoltující generace italského filmu šedesátých let. Jeho rozsáhlá filmografie čítá na třicet krátkometrážních, dokumentárních a hraných projektů. Na svém kontě má 25 cen a 25 nominací, byl též členem poroty na MFF v Benátkách 1999 a v Cannes 2007. Použité zdroje: ČFÚ - 666 profilů zahraničních režisérů (1977) a Režiséři (Itálie)z r. 1984, Fantomfilm, imdb.com ad.