Jean-Paul Belmondo

Jean-Paul Belmondo není jen velkou filmovou hvězdou, ale dnes již i jedním z nejznámějších symbolů Francie dvacátého století. Na svém kontě má přes osmdesát filmů, přičemž zhruba od poloviny 60. let hrál výhradně hlavní role a jeho tvář patřila dlouhá léta k nejlepším exportním artiklům francouzské kinematografie; jeho filmy pak s mimořádnými úspěchy formovaly celoevropský pohled na vývoj francouzského filmu. I když v pozdějších letech se jednalo o spíše o komerční žánr, jméno Belmondo je spojeno i s francouzskou novou vlnou. Belmondova práce i soukromý život bývá dodnes často konfrontována s osobností jeho vrstevníka Alaina Delona, který byl jeho přítelem, ale i dlouholetým hereckým rivalem. Belmondo se narodil na pařížském předměstí Neuilly-sur-Seine a vyrůstal v uměleckém prostředí, jeho otcem byl sochař italského původu Paul Belmondo (1898-1982). Od dětství měl Jean-Paul Belmondo řadu zájmů, především sportovního zaměření, věnoval se hlavně boxu, ale na zamýšlenou dráhu profesionálního boxera musel rezignovat v šestnácti letech po prodělané tuberkulóze. Formování osobnosti v uměleckém prostředí přátel jeho otce nakonec vyústilo ve studium na pařížské konzervatoři, kam se však pro údajný nedostatek talentu dostal až na třetí pokus v roce 1952. Jeho pedagogem byl uznávaný režisér a herec Pierre Dux, Belmondovy začátky na divadelních scénách (Théâtre de l'Oeuvre) však narážely na nezájem odborníků i diváků. Do konce padesátých let pak vystupoval na dalších jevištích (Théâtre de l'Athénée, Théâtre Sarah Bernhardt), hrál převážně klasiku, kvůli časově náročnému filmování nakonec divadlo po roce 1959 na dlouhá léta zcela opustil. Mezitím získal i první zkušenosti v televizi, tomuto médiu se ale později spíše vyhýbal. Již v roce 1953 se poprvé oženil, jeho manželkou se stala tanečnice Elodie Constantine, s níž žil dvanáct let a měli spolu tři děti. Dcera Florence (*1960) je dnes filmovou produkční, syn Paul (*1963) podniká (dříve byl též příležitostným hercem) a nejstarší dcera Patricia (*1958) zahynula v roce 1994 při požáru. Svůj první film PŘÁTELÉ NA NEDĚLI (Les copains du dimanche, 1958) natočil Belmondo v roce 1956, titul ale vznikl na objednávku Konfederace odborových svazů a původně vůbec nebyl určen pro veřejné promítání. Jako skutečně první filmová role se proto uvádí až epizodka v komedii PĚŠKY, NA KONI A VOZEM (A pied, a cheval et en voiture, 1957). Hned v následujícím roce zabodoval dalšími slibnými příležitostmi, v kriminálce BUĎ HEZKÁ A MLČ (Sois belle et tais-toi, 1958) se poprvé setkal s Alainem Delonem. Další zajímavá setkání mu přinesla několikerá spolupráce s Jeanne Moreau, z níž vyniká především melodramatický příběh MODERATO CANTABILE (1960). Mezitím ale Belmondo absolvoval i zkušenost s novou vlnou a hlavní rolí v Godardově umělecky revolučním snímku U KONCE S DECHEM (A bout de souffle, 1959) vstoupil do dějin světové kinematografie. Od počátku šedesátých let točil Belmondo již několik filmů ročně, první razantní útok na pokladny kin podnikl titulní rolí v dobrodružném snímku CARTOUCHE (1962). Nutno ale poznamenat, že tři milióny diváků v kinech a třetí příčka v úspěšnosti francouzských filmů za rok 1962 nebyly jen výhradním Belmondovým triumfem, na úspěch filmu měla vliv osvědčená předloha, celková obliba žánru dobrodružných filmů na historickém pozadí a také Claudia Cardinale v ženské hlavní roli. Stejně jako jiní francouzští herci, tak i Belmondo začal točit mimo jiné v Itálii a jeho prvním sólovým úspěchem byla dobrodružná komedie MUŽ Z RIA (L'homme de Rio, 1964). Tady svou postavou vytvořil prototyp fanfarónského dobrodruha a tato role do značné míry předznamenala styl jeho herectví i pro řadu dalších filmů. Z jeho dalších rolí komediálního i dramatičtějšího zaměření vybočuje další umělecky významný film J. L. Godarda BLÁZNIVÝ PETŘÍČEK (Pierrot le fou, 1965), za nějž byl nominován jako nejlepší herec na cenu BAFTA. Filmy s vyššími uměleckými ambicemi však narážely na nižší zájem publika, což se týká například Truffautova snímku SIRÉNA OD MISSISSIPPI (La sirene du Mississippi, 1969), byť jeho partnerkou zde byla neméně hvězdná Catherine Deneuve. Mezitím natáčení zasáhlo i do jeho soukromí – při práci na filmu MUŽ Z HONGKONGU (Les tribulations d'un Chinois en Chine, 1965) překročil profesionální meze jeho vztah s herečkou Ursulou Andress (*1936). Následoval rozvod s Elodie Constantine, Ursulu Andress po dvou letech v Belmondově soukromí nahradila další slavná herečka, italská hvězda Laura Antonelli (*1941), s níž pak strávil sedm let v partnerském vztahu. V průběhu šedesátých let se Jean-Paul Belmondo stal skutečnou filmovou hvězdou, po dlouhých letech jeho setkání před kamerou s Alainem Delonem v gangsterce BORSALINO (1970) bylo pochopitelně mediálně velmi sledovanou záležitostí a následně dalším komerčním úspěchem (bezmála pět miliónů diváků v kinech). V sedmdesátých letech točil Belmondo výrazně méně častěji než v předešlé dekádě; každé další natáčení pro něj bylo díky hlavní roli časově náročné a jeho filmografie co do počtu začala klesat. Nikoli ovšem jeho význam – co film, to trhák. Svou polohu v dobrodružně laděných komediích posunul do kategorie parodie úspěšným filmem MUŽ Z ACAPULCA (Le magnifique, 1973), mezitím se vrátil i k žánru historické veselohry (MANŽELÉ Z ROKU II – Les mariés de l'an deux, 1971). Nejúspěšnější komedií sedmdesátých let byl zdařilý film ZVÍŘE (L'anmal, 1977), v němž se blýskl ve dvojroli kaskadéra a zženštilého herce. Sedmdesátá léta ale byla především ve znamení postav osamělých bojovníků na straně zákona nebo naopak proti mafiánským policejním praktikám. Tuto novou stylizaci Belmondových rolí nejlépe reprezentují filmy jako STRACH NAD MĚSTEM (Peur sur la ville, 1975) nebo LOVEC HLAV (L'alpagueur, 1976). Nejúspěšnějším filmem z akčního žánru byl ovšem u nás méně známý film KOŘIST (Le casse, 1971), který ve Francii vidělo bezmála pět miliónů diváků. Dalšími, dnes již klasickými zástupci akčního žánru, byly úspěšné filmy z počátku osmdesátých let jako PROFESIONÁL (Le professionnel, 1981) a DOBRODRUH (Le marginal, 1983), znovu ale zabodoval i v komediální roli, tentokrát z doby předválečné (ESO ES – L'as des das, 1982). Naopak, další pokusy o veseloherní žánr byly již jen odleskem někdejších kvalit, což dokládají filmy VESELÉ VELIKONOCE (Joyeuses Pâques, 1984) nebo BEZVA FINTA (Hold-up, 1985), i když ani jim nelze upřít vysoké finanční zisky. Belmondo se v té době navíc stal předmětem častých útoků kritiky kvůli stereotypu svých filmových rolí a navíc i on sám se cítil unaven. Po několika desetiletích se Belmondo vrátil na divadelní jeviště a hned zaznamenal mimořádný ohlas svými kreacemi v Théâtre de Marigny, kde hrál titulní role v Keanovi (1987) a Cyranovi z Bergeracu (1990). Osmdesátá léta pak uzavřel filmem CESTA ZHÝČKANÉHO DÍTĚTE (Itinéraire du enfant gâté, 1988), v němž zcela opustil svou dosavadní pozici odvážných dobrodruhů. Tento film mu vynesl také cenu Cézara, tu ale Belmondo odmítl převzít kvůli dávnému sporu autora sošky Cézara s jeho otcem. V devadesátých letech pak rozšířil své jevištní působení o scény Théâtre de Paris a Théâtre des Variétés, naopak práce pro film se stala již jen příležitostným zpestřením hereckých aktivit. Za připomenutí stojí další setkání s Alainem Delonem ve filmu POLOVIČNÍ ŠANCE (1 chance sur 2), která pro oba zúčastněné znamenala poslední překročení magické miliónové hranice v návštěvnosti kin. V roce 2001 byl Belmondo postižen mozkovou mrtvicí a následná rekonvalescence jej na několik let zcela vyřadila z práce, nějaký čas se vůbec neobjevoval ani na veřejnosti. Stihl se ale mezitím v roce 2002 znovu oženit a se svou druhou manželkou Nathalií Tardivel (*1965, známá též jako Natty Belmondo) má dceru Stellu (*2003); rozvedli se v roce 2008. V témže roce se Belmondo vrátil před filmovou kameru; jeho zatím poslednímu filmu MUŽ A JEHO PES (Un homme et son chien, 2008) se sice pochopitelně dostalo po celém světě značné publicity, triumfální návrat na stříbrné plátno to ale nebyl. Jako významná osobnost francouzské kultury byl Jean-Paul Belmondo v roce 2007 dekorován nejvyšším francouzským státním vyznamenáním, řádem Čestné legie.