Karl May

Karel May je německý spisovatel dobrodružných románů a povídek, otec mnoha skvělých postav v čele s ušlechtilým zálesákem Old Shatterhandem a hrdým indiánským náčelníkem Vinnetouem. Troufám si říci, že se v naší zemi nenajde nikdo starší deseti let, který by nečetl žádnou jeho knihu nebo neviděl žádný film na motivy jeho románů. Přesto jen málokdo o něm ví něco bližšího... Karl Friedrich May se narodil 25. února 1842 v malém krušnohorském městečku Ernstthalu jako páté ze čtrnácti dětí otce Heinricha Augusta a matky Christiane Wilhelmine. Otec se živil domácím tkalcovstvím, které však rodinu naprosto nedokázalo zabezpečit. V domě vládla bída a hlad, takže děti chodily po sousedech žebrat o slupky z brambor a hrst mouky. Na rumištích trhaly lebedu, protože její listy jsou na omak mastné. To při vaření polévky vytvořilo dvě nebo tři malé mastné skvrny, které plavaly na vodě. Devět z Mayových sourozenců se nedožilo ani druhých narozenin. Také Karel v raném věku onemocněl a dočasně oslepl. Ze špatné výživy, nedostatku vitamínů a slunečního světla trpěl i křivicí. Koncem léta 1845 odjela Mayova matka do Drážďan, aby tam absolvovala šestiměsíční kurz porodnictví. Při té příležitosti se vyučujícím lékařům zmínila o svém nevidomém synkovi. Ti jej prohlédli a naordinovali mu rybí tuk, čímž se jim povedlo navrátit mu zdraví. O děti v rodině pečovala hlavně babička Johanne Christiane Kretzschmarová, neúnavná vypravěčka pohádek a příběhů. Malý Karel ji miloval. Na jaře roku 1848 začal May navštěvovat obecnou školu. Učil se dobře, byl talentovaný a základní látku zvládal hravě. Jeho otci to lichotilo a rozhodl se přísně dohlížet na synovo vzdělávání. Chlapec musel tvrdě studovat. Četl a přepisoval knihy, učil se latinsky, anglicky i francouzsky a také hře na klavír, housle a varhany. Ve čtrnácti letech ukončil školu a nastoupil do učitelského semináře ve Waldenburgu. Tam panovala tuhá ústavní disciplína. Každý žák se musel povinně účastnit ranních a večerních pobožností. Když se May jednou nedostavil k bohoslužbě, dostal důtku pro "slabé náboženské cítění" a "vynikání zlou prolhaností a neomaleným charakterem." V listopadu roku 1859 měl May jako pravidelná týdenní služba na starosti osvětlování třídy svíčkami. Tehdy vzal 6 svící, které chtěl použít na vánoční stromek pro rodiče, a ukryl je ve svém kufru. Přičinliví spolužáci však svíčky objevili a informovali o svém nálezu ředitele. Byla svolána učitelská konference, případem se zabývalo i drážďanské Ministerstvo kultury a veřejného vyučování. Dne 28. ledna 1860 byl Mayovi uložen nejvyšší trest: pro mravní nezpůsobilost ke svému povolání byl vyloučen z učitelského semináře. Zdrcený May poslal na Ministerstvo kultury prosbu o udělení milosti. Žádost byla vyslyšena a mezi červnem a zářím 1861 dokončil vzdělání na učitelském semináři v Plauen. Počátkem října 1861 přijal místo pomocného učitele chudinské školy v Glauchau a ubytoval se u obchodníka Meinholda. Jeho učitelská služba však trvala pouhé dva týdny, neboť už 17. října podal Meinhold na Maye oznámení kvůli údajné milostné aféře s jeho ženou. Mladý učitel byl okamžitě propuštěn a v prvním listopadovém týdnu nastoupil svůj druhý úřad v tovární škole dvou přádelen v Altchemnitz. Jeho žáky zde byly deseti až čtrnáctileté děti, které vykonávaly deset hodin denně pomocné práce v továrně a teprve potom docházely na vyučování. Ani tady však dlouho nevydrží a už v prosinci je obviněn z údajné krádeže hodinek, za což byl potrestán šesti týdny vězení. Po propuštění se vrátil k rodičům do Ernstthalu, kde příležitostně vystupoval jako recitátor a hudebník. Tu a tam dával soukromé hodiny hudby, čímž se však v Ernstthalu dalo sotva něco vydělat. Ponížení z příhody s hodinkami, které May nebyl schopen překonat, vyvolalo bláznivý nápad: začal myslet na pomstu, která měla spočívat v tom, že on, uvržený kvůli trestu mezi zločince, se zločincem skutečně stane. Chtěl se "pomstít policii, pomstít soudci, pomstít státu, lidstvu, vlastně každému." Po sérii několika deliktů (či spíše lumpáren) byl zatčen a odsouzen ke čtyřem letům nucených prací a uvězněn ve Cvikově. Odtud ho pro dobré chování propustili už v listopadu 1868. Mezitím však zemřela jeho milovaná babička, se kterou se nestihl ani rozloučit. Cítil se osamělý, ponížený, trpěl pocity méněcennosti. Nakonec se duševně zhroutil a ve stavu blízkém nepříčetnosti začal páchat další krádeže a podvody - v jedné restauraci např. odcizil pět biliárových koulí, jinde zase ručník a cigaretovou špičku. Byl dopaden a jako recidivista odsouzen ke čtyřem letům vězení v káznici Waldheim. Tady strávil May nejhorší léta svého života. Panovala zde přísná disciplína, za nejmenší porušení předpisů (např. mluvení během třináctihodinové práce, hlasitý smích aj.) byli vězni potrestáni snížením výdělku, temnicí v těsné cele nebo třiceti ranami holí na obnaženou zadnici. Našel zde však přítele, katechetu Johannese Kochtu, který mu pomohl najít sám sebe. Nosil mu papíry a pero, aby May vypsal své pocity. Po babičce a kmotru Weisspflogovi byl právě kněz Kochta třetím z pilířů, na nichž spočíval budoucí život Karla Maye a jeho literární dílo. Deset měsíců po propuštění z vězení zahájil K. May spolupráci s nakladatelem Münchmeyerem, který mu nabídl místo redaktora týdeníku Der Beobachter an der Elbe (Pozorovatel na Labi). Časopis brzy zanikl a místo něj May založil nové týdeníky: Schacht und Hütte (Šachty a hutě) a Deutsches Familienblatt (Německý rodinný list). Právě v tomto rodinném listě zveřejnil novelu Old Firehand, v níž se poprvé setkáváme s Vinnetouem. May v sobě objevil spisovatelský talent a neúnavně se pustil do díla. Odchází od Münchmeyera, stává se spisovatelem na volné noze a nabízí své příběhy k otištění jiným nakladatelům. Pomalu, ale jistě si buduje pověst zcestovalého muže. Roku 1879 navázal spolupráci s renomovaným katolickým časopisem Deutscher Hausschatz (Německý domácí poklad) nakladatele Pusteta z Regensburgu, kterému pak dodával příspěvky téměř 20 let. Dne 17. srpna 1880 se May oženil s Emmou Linou Pollmerovou, krásnou ženou, která se však k němu povahově nehodila - přesto však spolu prožili téměř 13 let. Od roku 1892 začínají vycházet romány z Orientu s hlavním hrdinou jménem Kara ben Nemsí, který je totožný s Old Shatterhandem a Mayova sláva roste. Doslova chrlí jeden romám za druhým a v roce 1896 už je natolik bohatý, aby si koupil dům v Radebeulu u Drážďan. Nazval jej „Villa Shatterhand“. Zdálo se, jakoby sláva Maye zaslepila a zbavila soudnosti. Začal se vydávat za skutečného Old Shatterhanda a Kara ben Nemsího a pořádal přednášky, na kterých tvrdil, že všechna dobrodružství, popisovaná ve svých knihách, sám prožil. Na první skutečně doloženou cestu se ale vydal až v roce 1899 do Orientu, kde navštívil dějiště svých románů a dostal se až na Sumatru. Nakladatelům, redakcím a známým odesílal celé stohy pohlednic, aby dokázal, že je skutečně Kara ben Nemsí a pobývá v zemích, o kterých píše ve svých knihách. Zároveň byl ale otřesen, že skutečný Orient je zcela jiný, než jak si ho vysnil ve svých románech. V roce 1903 se K. May rozvedl a krátce na to si vzal Kláru Plöhnovou, vdovu po svém příteli Richardovi. To už je zatažen do mnoha soudních pří, týkajících se jeho minulosti i autorských práv. Roku 1904 vstoupil na scénu Mayův nejhorší nepřítel: Rudolf Lebius (1868-1946). Zkrachovalý žurnalista nejprve požadoval po Mayovi půjčku a když ji nedostal, začal Maye systematicky ničit. Do novin psal urážlivé články a vytahoval na světlo dřívější Mayovy tresty, jejichž soupis vystavoval ve výkladních skříních drážďanských knihkupectví. Neustálá štvanice ze strany tisku a nespočet soudních sporů podkopávaly Mayovo zdraví. Na podzim 1908 využil poslední šanci svého života, aby konečně navštívil Severní Ameriku. Spolu s Klárou obdivoval hlavní pamětihodnosti New Yorku i okolí, navštívili Niagarské vodopády a podnikli výlet do rezervace Indiánů kmene Tuscarora. V posledních letech svého života měl May na psaní jen velmi málo času; neustálé spory ho vyčerpávaly psychicky i tělesně. Přesto ještě v roce 1910 připravil knižní vydání čtvrtého dílu románu Vinnetou a dokončil svou autobiografickou knihu Mein Leben und Streben (Můj život a snažení). V prosinci roku 1911 konečně poráží pomlouvačného Lebiuse - ten je za těžkou pomluvu odsouzen k peněžní pokutě 100 marek nebo k náhradnímu trestu 20 dní vězení a musí nést náklady na řízení. Ačkoliv zprávu o tom přebrala jen malá část tisku, pro Maye to znamenalo veliké vítězství nad nejhorším z nepřátel. Do konce života mu však zbývaly sotva pouhé tři měsíce. V březnu 1912 přijel Karl May na pozvání rakouského Akademického svazu pro literaturu a hudbu do Vídně, aby tam vystoupil se svou přednáškou. Přednáška se konala 22. března ve vídeňském Žofiině sále. Více než 2.000 posluchačů, mezi nimi i slavná pacifistka Bertha von Suttner, přivítalo spisovatele bouřlivým potleskem. Domů se Karel May vrátil trochu nachlazen a s lehkou horečkou. Dne 30. března 1912 pohovořil ještě s Klárou, později se mu ale přitížilo a asi ve 20 hodin zemřel, pravděpodobně na infarkt myokardu. 3. dubna byl pak navěky uložen do své hrobky na Radebeulském hřbitově. V jeho Ville Shatterhand bylo roku 1928 zřízeno muzeum, které existuje dodnes. Zdejší expozice poskytuje fascinující pohled na život a tvorbu tohoto slavného saského literáta, pravděpodobně nejčtenějšího z německých spisovatelů, jehož dobrodužné romány dosáhly v prodeji 100 milionů exemplářů v němčině a ještě mnohem více v překladech (do 42 řečí).