Dana Medřická

Dana Medřická pocházela z rodiny úředníka firmy Brouk a Babka. Po shlédnutí jednoho dětského divadelního představení pojala touhu stát se herečkou – proti vůli otce, naopak s podporou matky. Od osmi let hrála v sokolovně v Bubenči, jako gymnazistka pak účinkovala v ochotnickém souboru Fráni Francla v malostranské Umělecké besedě. Po maturitě na gymnáziu (1939) nastoupila na konzervatoř, ale přes zákaz pedagogů dál hrála (pod pseudonymem Dana Čechová). V roce 1940 opustila studia a nastoupila do angažmá v Zemském divadle v Brně (1940-1942), kde poprvé (ovšem zcela neúspěšně) hrála hlavní roli v Měsíci nad řekou. Po uzavření brněnských divadel přešla do Městského divadla v Plzni (1942-1943), odkud se pak vrátila do Prahy a hrála v Uranii. V roce 1945 začala původně hrát v Divadle 5. května, ale vzápětí přešla do Vinohradského divadla, kde vynikla především v klasickém repertoáru (Lucerna, Sen noci svatojánské, Strýček Váňa, Tři sestry). Po přerodu Vinohradského divadla v Divadlo čs. armády a výrazné obměně repertoáru našla Dana Medřická nové útočiště v Městských divadlech pražských, kde hrála v letech 1951-1960. Od roku 1960 až do své smrti byla pak členkou činohry Národního divadla v Praze. Na naši první scénu vstoupila již jako zralá herecká osobnost a vynikla opět v klasice (Hippodamie, Racek, Veselé paničky windsorské), ale i v moderně (Tramvaj do stanice Touha, Matka kuráž, Vévodkyně valdštejnských vojsk). Zcela mimo jakákoli kritéria je pak její fenomenální herecká kreace Erži Orbánové v konverzačním dramatu Kočičí hra. Původní záměr vedení Národního divadla uklidit osobitou a ne zcela pohodlnou herečku do méně známé hry nevyšel a Kočičí hra dodnes drží rekord jako nejdéle uváděné představení (celkem devět let, více než 400 repríz) a je pochopitelné, že Kočičí hra s Medřickou dnes patří k legendám české divadelní historie. Medřická v mládí oplývala sice krásou, na svůj zevnějšek ale nikdy nevsázela, vždy se plně soustředila na vnitřní procítěnost, přesto až do zralého věku vyzařovala osobitou krásu, podpořenou schopností mimořádného hereckého projevu. I když začínala v klasice, vynikla především v rolích moderních žen s příklonem k srdceryvnému a pro diváka maximálně věrohodnému pojetí. Význam Dany Medřické v oblasti divadla tkví především v její schopnosti spojit tradiční výrazové prostředky s moderním projevem věcnosti a absence sentimentu. Po příchodu Medřické do Prahy ji pochopitelně neminul zájem filmařů. Poprvé se objevila ve filmu SKALNÍ PLEMENO (1944), následně sehrála menší, ale dodnes zapamatovatelnou roli záletné konšelské paničky ve filmu POČESTNÉ PANÍ PARDUBICKÉ (1944). V roce 1944 se pak začal natáčet film ČERNÍ MYSLIVCI (1945), kde měla po boku Gustava Nezvala ztvárnit hlavní roli, tento snímek však nebyl dokončen. Čerstvě poválečná kinematografie dala Daně Medřické sice poměrně dost příležitostí, nicméně jen ve vedlejších rolích. Na druhou stranu, její hlavní postava vězenkyně Dany Kulišové v dramatu DVAASEDMDESÁTKA (1948), který byl uveden do kin až po několika letech, je dodnes vnímána značně kontroverzně. Několik výrazných hereckých příležitostí dostala Medřičká od režiséra V. Kršky (MIKOLÁŠ ALEŠ, 1951; MĚSÍC NAD ŘEKOU, 1953; LABAKAN, 1956; ZDE JSOU LVI, 1958), jinak se v průběhu 50. let přehrála do rolí maminek a manželek. V podstatě poslední velkou filmovou roli dostala Medřická v roce 1959 (OŠKLIVÁ SLEČNA). Z její filmografie, v 50. a 60. letech vesměs průměrné, vyniká například emancipovaná vědkyně Beránková v nadčasové komedii KDO CHCE ZABÍT JESSII (1966). V dalším období sice nadále ve filmu hrála, šlo však o vesměs nepříliš zdařilé snímky, za zmínku stojí role babičky (nikoli nepodobná těm, které v té době hrála v televizi) v komedii LÉTO S KOVBOJEM (1976), ve stejném roce ale zaujala postavou matky hlavního hrdiny v melodramatu DEN PRO MOU LÁSKU (1976). Ve filmu se také krátce před smrtí vzácně setkala se svým synem Václavem Vydrou (PŮL DOMU BEZ ŽENICHA, 1980). Co se filmu týče, naposledy se Dana Medřická objevila v roli maminky ve filmu FANDY, Ó FANDY (1983), který však byl uveden až po její smrti. Stejně tak ve stejné době účinkovala v maďarském filmu A CSÓDA VÉGE (KONEC ZÁZRAKU, 1983). Stejně jako k řadě jiných herců byl skoupý film, tak i Medřické postavila pomník slávy především televize. Poprvé se objevila již v seriálu TŘI CHLAPI V CHALUPĚ (1962), výrazně na sebe upozornila ale až svou postavou matky v komedii DOMÁCÍ VÍNO (1963). Nezapomenutelnou a dnes již legendární rolí je její maminka Hanáková v seriálu TAKOVÁ NORMÁLNÍ RODINKA (1968, 1971). Výraznou stopu dále zanechala například v televizní inscenaci ROMEO A JULIE NA KONCI LISTOPADU (1971), kde hrála spolu s Karlem Högrem; tomuto zdařilému počinu by stříbrné plátno slušelo víc než televizní formát. Po herecké účasti v řadě dalších televizních filmů a seriálů si Medřická získala širokou oblibu participací na seriálu NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA (1977, 1981), a to přesto, že její postava svérázné doktorky Fastové nebyla prvoplánově nijak sympatická. Poslední prací Dany Medřické pro televizi byla úloha laskavé učitelky Zmatlíkové v seriálu MY VŠICHNI ŠKOLOU POVINNÍ (1984). Seriál byl dokončen a uveden až po její smrti a Medřická ani nestačila natočit všechny své sekvence, přesto se tvůrci rozhodli torzo neúplných scén v seriálu ponechat. Dana Medřická byla od roku 1945 provdaná za herce Václava Vydru (1902-1979), v herecké tradici pokračuje jejich syn Václav Vydra (*1956). Od 50. let obdivoval na pražských jevištích Medřickou španělský obchodník Artemio Ugarte, za nějž se herečka již jako vdova počátkem 80. let provdala. Svá poslední léta tak Medřická dělila mezi divadlo, film, televizi a časté cesty do Španělska. V plném pracovním nasazení zemřela náhle na selhání srdce 21. ledna 1983. Její nečekaný odchod byl bolestnou ztrátou pro českou kulturu a Medřická dnes právem patří mezi největší legendy českého herectví 20. století. Od roku 1958 byla Dana Medřická laureátkou státní ceny, v roce 1966 pak byla jmenována zasloužilou umělkyní, očekávaný titul národní umělkyně ji však minul, což souviselo s tím, že po roce 1968 vystoupila z Komunistické strany. Tím si také uzavřela cestu k výjimečným rolím, nicméně i svými epizodními kreacemi dávala řadu let najevo své výsostné herecké umění. Již za jejího života vyšla o její herecké osobnosti monografie Dana Medřická (1965), po její smrti pak vyšla kniha Dana Medřická (1988), syn Václav Vydra později upravil pro vydání její nedokončené vzpomínky Vaše Dana Medřická, které od svého prvního vydání v roce 1995 vyšly již několikrát.