Paul Frankeur

Francouzský herec Paul Frankeur se k divadlu a filmu dostal až v bezmála čtyřiceti letech, pak ale dokázal zaujmout desítkami vedlejších rolí, známá je především jeho četnější spolupráce s Jeanem Gabinem. Narodil se v Paříži svobodné matce, která pracovala jako pradlena, absence otcovské autority a vyrůstání v chudinské čtvrti vyústila v Paulovo svobodomyslné cítění, které se projevilo již tím, že nedokončil školní docházku a poté vystřídal řadu zaměstnání, byl například dělníkem, řidičem i podomním prodavačem. Kromě toho ale našel zálibu v divadle, začal se stýkat s umělci a bohémský život mu učaroval. S Yvesem Deniaudem pak vytvořil dvojici a spolu účinkovali v kabaretech, později Frankeur pronikl i na prestižnější divadelní scény. Do filmu jej poprvé angažoval režisér Louis Daquin, který mu udělil menší roli policisty v příběhu o soudržnosti spolužáků MY KLUCI (Nous les gosses, 1941). Během války pak Frankeur odehrál několik dalších menších rolí, k větším úkolům před kamerou se dostal až po roce 1945. Znovu jako policista se objevil ve slavném filmu DĚTI RÁJE (Les enfants de paradis, 1945), větší příležitost dostal jako odbojář Simon ve válečném dramatu OTEC KLIĎAS (Le pere Tranquille, 1946). Během třiceti let od roku 1945 do své smrti stihl Paul Frankeur natočit kolem osmdesáti filmů, a i když hrál jen vedlejší role, dotvářel kolorit francouzské poválečné kinematografie. Připomeňme alespoň tituly, které vybočovaly z dobového průměru, jako byla Tatiho komedie JEDE, JEDE POŠTOVSKÝ PANÁČEK (Jour de fete, 1949) nebo několikerá spolupráce s André Cayattem (SPRAVEDLNOSTI JE UČINĚNO ZADOST – Justice est faite, 1950; VŠICHNI JSME VRAHOVÉ – Nous sommes tous des assasins, 1952; PŘED POTOPOU – Avant le déluge, 1954). Zajímavé příležitosti dostal i v adaptacích románů Emila Zoly (TEREZA RAQUINOVÁ – Thérese Raquin, 1953; NANA, 1955). S Jeanem Gabinem se Paul Frankeur setkal poprvé u filmu NESAHEJTE NA PRACHY (Touchez pas au grisbi, 1953), tady se ovšem jen mihnul v epizodní roli. Naopak v několika dalších Gabinových filmech dostal velké příležitosti, převážně v režii Gillese Grangiera (ZKRVAVENÁ HLAVA – Le sang a la tete, 1956; ČERVENÁ JE ŠPATNÁ – Le rouge est mis, 1957). Někdy spolu hráli zločince, jindy policisty (NOC A ZMATEK – Le désordre et la nuit, 1958), dvakrát spolu točili příběhy komisaře Maigreta, v režii Gillese Grangiera vznikl také titul mimo kriminální žánr TULÁK ARCHIMÉDES (Archimédé le clochard, 1959). Gabinovy filmy se i v 50. a 60. letech těšily značnému diváckému zájmu a jestliže s ním Frankeur natočil celkem 13 snímků, je nasnadě, že mu to pomohlo ke zviditelnění. V šedesátých letech točil Paul Frankeur již o poznání méně, z jeho práce mimo Francii připomeňme italský film STATEK (La viaccia, 1961) režiséra Maura Bologniniho. Ve Francii znovu hrál v kriminálkách, jako policejní inspektor se objevil ve slavné gangsterce DRUHÝ DECH (Le deuxieme souffle, 1966), mezitím absolvoval poslední setkání před kamerou s Jeanem Gabinem (HROM DO TOHO – Le tonnerre de Dieu, 1965). Zajímavou roli dostal v Astrucově válečném filmu DLOUHÝ POCHOD (La longue marche, 1966). Svou bohatou filmovou dráhu završil Paul Frankeur trojí spoluprací se slavným režisérem Luisem Buňuelem. Ten jej poprvé angažoval do svého filmu MLÉČNÁ DRÁHA (La voie lactée, 1969). Naposledy spolu točili film PŘELUD SVOBODY (Le fantôme de la liberté, 1974). Paul Frankeur zemřel náhle na infarkt 27. října 1974 ve věku 69 let. Byl ženatý a s manželkou Henriette Oberkirch měl dvě děti, syn Jean-Paul Frankeur se v 70. letech prosadil taktéž jako herec.