Jiří Plachý

Jiří Plachý měl původ v úřednické rodině a narodil se v Železném Brodě. Po dokončení Vyšší průmyslové školy strojní v Pardubicích začal pracovat v továrně tamtéž. V této době se ale zároveň také již živě zajímal o divadlo a hrával s ochotníky. V roce 1921 zahájil studia na ČVUT v Praze, ale nakonec ze školy odešel, aby se mohl divadlu věnovat naplno. Jako elév byl angažován do Národního divadla (1922), pak hrál ve Švandově divadle (1922-1927). Pokus o vedení vlastní divadelní společnosti (Česká komorní scéna) s náročným repertoárem skončil neúspěšně a o dva roky později nastoupil Plachý do Vinohradského divadla (1929-1948). Na Vinohradech nejen hrál, ale od roku 1937 se prosazoval i jako režisér, na konci války zde byl i uměleckým šéfem. V letech 1948-1952 byl nakonec členem činohry Národního divadla. Herectví Jiřího Plachého disponovalo širokou škálou vnějších výrazových prostředků, z jeho nitra pak vycházel především v mládí nespoutaný temperament, v pozdějších letech naopak jistá rezervovanost spojená s ironií a často démonickou polohou. Ve Vinohradském divadle vynikl ve světové klasice (Bratři Karamazovi, Svatá Jana, Loupežníci), proslul také svou účastí v hudebním melodramatu Námluvy Pelopovy. Na scéně Národního divadla pak zaujal svými kreacemi ve hrách Vojnarka, Měšťáci, Maryša, Ženitba nebo Jan Žižka. Jiří Plachý odehrál ve filmu čtyřicet rolí; debutoval ještě v němé éře ve veselohře Z ČESKÝCH MLÝNŮ (1925). K filmování se vrátil až po několika letech a krátce po začátku zvukové éry začal točit častěji, hrál i v několika filmech ročně. Herectví Jiřího Plachého bylo v té době značně nevyvážené – zatímco na prknech Vinohradského sklízel pochvalné kritiky za své obdivuhodné výkony ve světové klasice, filmoví režiséři nedokázali jeho umění zúročit a obsazovali jej do filmů nepříliš vysokých kvalit. Ve 30. letech hrál menší role v patnácti filmech, vesměs podprůměrných komediích a melodramatech, za zmínku stojí jen jeho role ve filmech JEDENÁCTÉ PŘIKÁZÁNÍ (1935), JAN VÝRAVA (1937) a VYDĚRAČ (1937). Až po roce 1945 dostal příležitosti hodnotnějšího charakteru, v poválečném období hrál ve více než dvaceti filmech. Uplatnil se ve filmových přepisech kvalitních literárních předloh (NIKOLA ŠUHAJ, 1947; KRAKATIT, 1948; HOSTINEC U KAMENNÉHO STOLU, 1948), cennou stopu po sobě také zanechal v životopisných filmech (MIKOLÁŠ ALEŠ, 1951; MLADÁ LÉTA, 1952). Je nasnadě, že jako hojně obsazovaný herec se po roce 1948 nevyhnul ani účasti v budovatelských filmech. Dnes si jej můžeme často připomínat především jako alchymistu Kellyho v komedii CÍSAŘŮV PEKAŘ – PEKAŘŮV CÍSAŘ (1951). Vysoce ceněný je také jeho výkon v roli Josefa Roškota v lyrickém filmu MĚSÍC NAD ŘEKOU (1953), který měl premiéru až po jeho smrti. Další film, JESTŘÁB KONTRA HRDLIČKA (1953) již díky předčasné smrti nedokončil a jeho roli zde převzal Jaroslav Marvan. Jiří Plachý své zkušenosti zúročil také pedagogickou činností – byl profesorem na Státní konzervaroři v Praze (1935-1949) a poté vyučoval herectví na DAMU (1949-1952). Jeho umění mu vyneslo cenu České akademie věd (1940), angažoval se také ve vedení Ústřední jednoty českého herectva. Osudům a práci Jiřího Plachého bylo později věnováno několik monografií. Okolnosti předčasné smrti Jiřího Plachého nejsou dodnes zcela objasněny, bezpečně víme jen tolik, že svůj život ukončil skokem z okna 2. prosince 1952. Jeho syn Jiří Plachý (*1946) je též hercem. Mladší bratr Jiřího Plachého, Vojtěch Plachý-Tůma (1903-1968), byl také hercem.