Jedenácté přikázání

"Jedenácté přikázání". Populární veselohra Františka Šamberka se konečně dočkala v roce 1935 zfilmování a to bylo při žalostném nedostatku vynalézavosti vlastních veseloherních filmových námětů jenom dobře. Filmové zpracování lze potud označit za zdařilé, že si uchovalo svěží, byť i poněkud sousedský ráz humoru. Tato veselohra, dobově umístěná na přechod století do roku 1900, do něhož diváky uvedla silvestrovská zábava, aby se neporušila česká filmová tradice, kde k právé veselosti herců a obecenstva patří důkladně rozvinuté hospodské scény, davy podroušených občanů a aspoň jedna hospodská hádka a rvačka. Ale po tomto nezbytném úvodu přichází příjemné rozčarování. Jako tradičně u režie Martina Friče ale i v podání herců, byla patrná poctivá snaha o zvýšení celkové úrovně: a tak se dostal k divákům film, který je opravdu veselý a zábavný, dobově slohově zabarvený, s vtipným zauzlováním a rozplétáním mnohdy ztřeštěných situací, s mírným nádechem pikanterie v ložnicové scéně svatební noci a dobrými hereckými typy. Je to především Hugo Haas, vědomý si, že hraje c. k. notáře, jemuž jde i při svých nehodách o čistou umírněnost v humoru. Theodor Pištěk jako šťastný měšťácky založený tchán, Jindřich Plachta a Jiří Plachý, jako notářovi přátele, představují živé vyčítky svědomí bývalého mládence, který porušil slib neženění a tak i jedenácté přikázání "Nezapřeš nikdy ženy své". V ženských rolích jsou na divadle jistě lepší než v tomto filmu Jiřina Štěpničková a Truda Grosslichtová.