Jiřina Štěpničková

Jiřina Štěpničková se svým způsobem vymykala prvorepublikovému vnímání filmových hvězd, přesto i ona patřila k významným osobnostem stříbrného plátna i divadla, nicméně jako jiné slavné herečky té doby i ji postihl po válce nepříliš šťastný osud, u ní konkrétně navíc ve velmi dramatické podobě dlouholetého vězení. Jiřina Štěpničková měla původ v nepříliš bohaté rodině a vyrůstala v Praze. Jak sama později zdůrazňovala, její osobnost pomáhalo formovat sportovní prostředí na Letné, stejně tak ale mezi její zájmy patřilo i divadlo. S podporou matky nastoupila Jiřina Štěpničková ke studiu herectví na pražské Státní konzervatoři, již jako adeptka herectví vystupovala v Osvobozeném divadle (1928-1930), díky nevšednímu talentu a zajímavému hereckému projevu byla ještě před absolutoriem angažována do Národního divadla (1930-1936). Tady dostávala příležitosti sice jen ve vedlejších rolích, pozornost laické i odborné veřejnosti ale dokázala získat svými kreacemi lyrických a přitom sentimentu zbavených postav dívek a mladých žen. Nedlouho po vstupu na jeviště Národního divadla přišly i první nabídky od filmu a Jiřina Štěpničková debutovala nevelkými úlohami v komediích MUŽI V OFFSIDU (1931) a MILÁČEK PLUKU (1931), další práci před kamerou se ale úmyslně vyhýbala. Nové příležitosti ve filmu jí nabídl Josef Rovenský (TATRANSKÁ ROMANCE, 1934; ZA RANNÍCH ČERVÁNKŮ, 1934). Nejednalo se sice o nijak zásadní tituly, Rovenský ale objevil v Jiřině Štěpničkové ideální představitelku postav venkovských dívek. Vyvrcholením jejich spolupráce bylo filmové zpracování mrštíkovského dramatu MARYŠA (1935), v němž Štěpničková hrála titulní roli a získala za ni Státní cenu v oblasti filmu, snímek jako celek se dočkal uznání i na filmovém festivalu v Benátkách. Maryšu hrála Štěpničková ostatně i v Národním divadle v nastudování z roku 1933. Výrazné postavy venkovských dívek a žen ztvárnila ve druhé polovině 30. let i v několika dalších filmech, k uměleckým vrcholům dospěla v hereckém partnerství s Gustavem Nezvalem ve filmech MUZIKANTSKÁ LIDUŠKA (1940) a JAN CIMBURA (1941). Národní divadlo opustila Jiřina Štěpničková v roce 1936 a vstoupila na scénu Divadla na Vinohradech, kde strávila patnáct let. Ve srovnání s Národním divadlem teprve tady našla uplatnění ve stěžejních rolích, opět především v české klasice (Strakonický dudák, Lucerna), za války se pohostinským účinkováním v titulní roli Maryši vrátila i do Národního divadla (1943). Kromě již zmíněných filmových postav dostala Jiřina Štěpničková řadu příležitostí i v poloze mladých žen s nepříliš šťastným osudem (CO SE ŠEPTÁ, 1938; TANEČNICE, 1943; Š'ŤASTNOU CESTU, 1943). Jestliže většina prvorepublikových filmových hvězd musela na své postavení rezignovat hned po osvobození, Jiřinu Štěpničkovou zasáhl až nástup komunistického režimu. Osudným se jí stal pokus o emigraci do Velké Británie v roce 1951, který ovšem probíhal pod dohledem státní bezpečnosti. Jiřina Štěpničková byla následně souzena za špionáž a velezradu, neslavnou kapitolou v životopisech řady herců je petice Vinohradského divadla, která pro ni požadovala trest smrti. Štěpničková byla odsouzena k patnácti letům vězení, po necelých deseti letech byla propuštěna. V roce 1969 dosáhla úplné rehabilitace, mezitím dokonce v roce 1968 obdržela titul Zasloužilé umělkyně. Po svém propuštění přijala angažmá na oblastní scéně Městského divadla v Kladně (1961-1962), kde hned získala pozornost v titulní roli Čapkovy Matky. Poslední aktivní léta strávila na prknech Realistického divadla Zdeňka Nejedlého, kam nastoupila v roce 1962 a také tady zaujala svými hereckými výkony v postavách stárnoucích žen (Morálka paní Dulské, Pygmalion, Smutek sluší Elektře). Po delším odmlčení se Jiřina Štěpničková vrátila i před filmovou, později i televizní kameru. Z řady jejích výstupů vyniká hlavní role stárnoucí a zneuznané herečky v psychologickém snímku HVĚZDA (1969), ve stejné době se s ní diváci mohli setkat i v kvalitních seriálech jako SŇATKY Z ROZUMU (1968) nebo F. L. VĚK (1971), menší úlohy hrála i v dalších umělecky hodnotných titulech přelomu 60. a 70. let (SKŘIVÁNCI NA NITI, 1969; KLADIVO NA ČARODĚJNICE, 1969; PĚNIČKA A PARAPLÍČKO, 1971). Úplně naposledy před kamerou stála v seriálu SYNOVÉ A DCERY JAKUBA SKLÁŘE (1985). Jiřina Štěpničková zemřela v Praze 5. září 1985 ve věku 73 let. Jejím manželem byl malíř Jan Samec (1917-1988), měli spolu jednoho syna. Jiří Štěpnička (*1947) následoval svou matku a dnes patří k významným osobnostem českého herectví.