Dominique Blanc

U nás je francouzská herečka Dominique Blanc méně známá, několik prestižních filmových a divadelních cen ale dokládá, že se jedná o významnou umělkyni, jejíž význam pro francouzskou kulturu začal stoupat počátkem devadesátých let. Dominique Blanc pochází z Lyonu a vyrůstala v početné rodině, má čtyři sourozence, oba rodiče pracovali ve zdravotnictví. Malou Dominique přivedla k umění matka, sama nadšená fanynka divadla a italského filmu. Když ale Dominique přišla s plánem stát se herečkou, narazila na prudký odpor obou rodičů, kteří ji nadále odmítli finančně podporovat. Dominique Blanc si ale prosadila svou a odešla do Paříže, kde začala studovat na herecké škole Cours Florent, na studium si zároveň ve škole vydělávala jako hospodyně. Dnes již významná herečka s nadhledem vzpomíná na dobu mládí, kdy trpěla komplexy ze svého nepříliš atraktivního zjevu, což jí ostatně škodolibě připomínali spolužáci i pedagogové. Ani trojitý neúspěšný pokus dostat se na konzervatoř však nezlomil její touhu dokázat všem, že bude dobrou herečkou. Její herecké kvality objevil poprvé režisér Patrice Chéreau, který jí poskytl příležitost v Ibsenově Peer Gyntovi. V první polovině osmdesátých let hrála Dominique Blanc v Théâtre Nanterre-Amandiers, až v roce 1985 se dostala do Paříže a působila v Théâtre National de l´Ópera Comique. Filmu se na počátku své herecké dráhy cíleně vyhýbala, několikrát se ale objevila v televizi. Díky nechuti k filmu se ke své první roli musela nechat v podstatě nechat přemluvit, její debut v podobě mladé alkoholičky ve filmu ŽENA MÉHO ŽIVOTA (La femme de ma vie, 1985) jí hned vynesl uznání a nominaci na cenu Cézara v kategorii debutujících hereček. I když se její filmografie rozrůstala jen pomalu, začali ji vyhledávat nejslavnější režiséři jako Claude Sautet, Claude Chabrol nebo Louis Malle. Devadesátá léta byla pro Dominique Blanc obdobím velkých úspěchů ve filmu i v divadle, s úspěchem vystupovala na legendárním divadelním festivalu v Avignonu, za svou kreaci v Ibsenově hře Domeček pro panenky získala v roce 1998 prestižní Molierovu cenu. Co se týče filmů, úspěch sklidila pod režijním vedením svého objevitele Patrice Chéreau a dva jeho filmy pro ni znamenaly triumf v udílení Cézarů. První nominace za KRÁLOVNU MARGOT (La reine Margot, 1994), kde hrála Henriettu de Nevers, zůstala sice neproměněná, sošku si ale odnesla za film KDO MĚ MÁ RÁD, POJEDE VLAKEM (Ceux qui m´aiment prendront le train, 1998). Další dva Cézary obdržela za Malleho film MILOU V MÁJI (Milou en mai, 1990) a za Wargnierovu INDOČÍNU (Indochine, 1992). Prvního Cézara za hlavní roli dostala Dominique Blanc za roli Hélene, která se po odchodu manžela dostává na životní křižovatku (STAND-BY, 2000). Velkým triumfem byla Racinova divadelní hra Faidra prezentovaná na jevišti Théâtre Odéon v sezóně 2002-2003. Za tuto titulní roli získala herečka Cenu svazu kritiky a nominaci na Molierovu cenu. Mezitím znovu pracovala i v televizi, u nás byl uveden například dvoudílný historický film KRÁLOVA ALEJ (L´allée du roi, 1995), kde hrála hlavní roli druhé manželky Ludvíka XIV., markýzy de Maintenon. Z dalších nepříliš četných rolí ve filmu připomeňme drama TA DRUHÁ (L´autre, 2008), které jí za postavu chorobně žárlivé manželky vyneslo Volpiho pohár na festivalu v Benátkách i opětovnou nominaci na Cézara. V nedávné době znovu zaujala i na jevišti a za hru Bolest od Marguerite Duras, kterou představila v letech 2008-2010 na několika scénách v Paříži i mimo hlavní město, obdržela v roce 2010 podruhé Molierovu cenu. Dominique Blanc byla členkou poroty na festivalech v Cannes (1999) a Berlíně (2001). Je vdaná a má dvě dcery, její manžel pracuje v divadle jako osvětlovač. V soukromí se Dominique Blanc ráda věnuje vaření a fotografování, sama dodává, že v nepříliš častých přestávkách mezi prací si buduje iluzi ženy v domácnosti.