Úplné zatmění

Sezona v pekle dvou prokletých básníků. Leonardo DiCaprio jako vzpurný génius Arthur Rimbaud. David Thewlis jako slabošský opilec Paul Verlaine. V roce 1892 se sejde v pařížské kavárně sestra nedávno zemřelého Arthura Rimbauda, Isabelle, s vypitým pobudou Paulem Verlainem. Chce po něm bratrovy rukopisy. Její rodina rozhodně nestojí o to, aby někdo vydal Arthurovy "nemravné" či "rouhačské" básně. A Verlaine u kavárenského stolku vzpomíná na události, jež se odehrály v letech 1871 až 1875. Právě on pozval začínajícího básníka do Paříže, která se vzpamatovávala z porážky Komuny. Netušil, že venkovskému bouřlivákovi je teprve šestnáct. Netušil, co ho po boku věčně provokujícího mladíčka už brzo čeká. Zato okamžitě rozpoznal, že do Paříže za ním přijel génius, který změní charakter poezie a poznamená mnoho budoucích generací. Verlaina přitahuje právě to, co ostatní, včetně jeho maloměšťácké rodiny, odpuzuje. Rimbaud se chová jako nevychovaný klacek, sobecky si přivlastňuje, co se mu hodí, uráží všechny kolem sebe a každého si znepřátelí. Není to však jen postoj pubertálního mladíka, je to zpychlé gesto umělce, vědomého si svých kvalit. A zároveň je to i životní postoj: Rimbaud chce prožít všechno, neboť jen tak přece může vznikat pravá poezie. Netrvá to dlouho a z přátel se stanou milenci. Jenže Paul se nedokáže odloučit od své mladé ženy Mathildy, která mu právě porodila syna. A tady začínají sváry, jež později vyústí v tragédii. Zatím přátelé raději zmizí z Paříže. Prožijí bouřlivá období v Bruselu, v Londýně a zase v Bruselu. Přitom se jejich vzájemný vztah proměňuje. Zatímco Paul propadá alkoholu, Arthur sice s přítelem flámuje, mění však svůj názor na smysl života v poezii. Jakoby všechno prožil až příliš rychle a jakoby už nedokázal najít hlubší dno. Vidí ve Verlainovi slabocha a odmítá s ním sdílet úděl opovrhovaného alkoholika. Sám však neví, co si počít... Scénář Úplného zatmění napsal britský dramatik a scenárista Christopher Hampton (prosadil se zejména divadelní i filmovou adaptací Nebezpečných známostí) podle hry z raného údobí své tvorby. Je zajímavé, že ve stejném roce (1995), kdy byl natočen tento film, realizoval Hampton jako scenárista a debutující režisér snímek Plameny lásky (u nás jen na videu), pojednávající o jiném homosexuálním literátovi, Lyttonu Stracheyovi. A pro úplnost připomínáme, že se v našich kinech hraje další snímek s obdobným tématem, Oscar Wilde. Život umělců byl ostatně vždy dobrým filmovým námětem. Jenže doba si žádá své a dřívější uhlazené filmové portréty nahradila často provokující díla, bořící mýty. Stačí připomenout filmy Kena Russella, Dereka Jarmana anebo Formanova Amadea. Úplné zatmění zapadá do této linie, zvláštností možná je, že ho natočila žena. Jenže režisérka polského původu Agnieszka Hollandová, mimo jiné dlouholetá spolupracovnice Andrzeje Wajdy, prokázala svéráznost svého naturelu kromě jiného v nelítostném ztvárnění autentické politické vraždy ve filmu Jak zabít kněze. Také v Úplném zatmění sází Hollandová na expresivitu a realistické, místy až naturalistické zachycení vztahů, charakterů a dobového prostředí. Tvůrci vycházejí z historických skutečností, jež však samozřejmě upravují. Soustřeďují se na soužití básníků, splývající s obdobím, v němž Rimbaud psal své nejlepší a zároveň poslední básně. Poněkud nadbytečně a také velmi zkratkovitě však v epilogu zachycují i Rimbaudův další osud, který by nesporně vydal na jiný, neméně zajímavý film. Ze zvoleného přístupu se vymykají i kratičké pasáže Rimbaudových zlých snů, předjímající africké zážitky. Jistým handicapem je přílišné zatížení filmu hutnými dialogy, které mají občas formu úderných hesel. Není obtížné přiblížit umělcův život. Mnohem obtížnější je zachytit jeho tvorbu, a to jak její proces, tak její výsledek. (Samozřejmě snazší to je u hudebníků či výtvarníků.) A právě zde Úplné zatmění poněkud selhává. Divák se tu o básních obou autorů příliš mnoho nedozví. Jak to však udělat, aby film nevypadal jako nedělní chvilka poezie? To je dosud nevyřešený problém, vracející se i v této souvislosti. Nepochybujeme, že největším magnetem nevšedního filmu bude Leonard DiCaprio. Varujeme však jeho zbožňovatelky. Rimbaud není romantický milenec Jack Dawson z Titanicu. Je to mladík s odpuzujícími vlastnostmi, ale samozřejmě i s nezbytným sex-appealem. DiCaprio je ve svém "předhvězdném" období dobrý. Ještě lepší je však David Thewlis jako zlomený, zakomplexovaný a hysterický Verlaine. A nesporně dobrá je také Romane Bohringerová v nevděčné roli Verlainovy manželky Mathildy. Dobří jsou konec konců i ostatní tvůrci filmu, který přibližuje klasiky moderní poezie, stěží se však hodí pro povinná školní představení. Autor/Zdroj: Bartošek Luboš/Cinema