Zdeněk Řehoř

Zdeněk Řehoř pocházel ze živnostnické rodiny z Jičína, kde také prožil dětství a po absolvování reálky zde začal studovat učitelský ústav. Po otcově smrti se rodina přestěhovala do Prahy (1938), kde Řehoř začal nasávat inspirativní kulturní atmosféru, navštěvoval kina a divadla, mimoto ale dokončil i pedagogické vzdělání, dva semestry absolvoval na filozofické fakultě. Povolání učitele ale nenastoupil, živil se jako kamelot, následně se dostal jako statista k E. F. Burianovi, zároveň absolvoval hereckou průpravu u Loly Skrbkové. Za války hrál v Dětském divadle Míly Mellanové, od roku 1942 byl členem mládežnického divadla Větrník, kde jako první ztvárnil postavu Limonádového Joea. Po osvobození působil v zájezdovém souboru Jindřicha Plachty (1945-1947), tři roky pak hrál v Burianově divadle D 46 (1947-1950), kde se uplatnil v představeních Výlety pana Broučka, Hráze mezi námi nebo Marcipánek. Nejvýznamnější a nejdelší angažmá strávil Zdeněk Řehoř ve Vinohradském divadle, kde působil od roku 1950 až do smrti. Po začátečnických rolích milovníků (Paličova dcera, Tvrdohlavá žena, Lesní panna) se poměrně brzy přehrál do charakterních postav, jejichž základním rysem byla vnitřní síla skrytá za zdánlivou bezbranností podpořenou melancholickým výrazem tváře. Dokázal ale i komediální schopnosti, většina jeho rolí pak vynikla umírněným civilním herectvím s prostupující citlivostí. Často hrál v Čapkových hrách (Věc Makropulos, Loupežník, Matka, Život a dílo skladatele Foltýna), prosadil se ve světové klasice (Hamlet, Měšťáci) i domácím repertoáru (Strakonický dudák, Rozmarné léto, Měsíc nad řekou), schopnosti příklonu ke komice až frašce prokázal v představeních Veselé paničky windsorské nebo Brouk v hlavě. Zdeněk Řehoř má na svém kontě bezmála devadesát filmových rolí, i když k filmu nikdy neměl nijak pozitivní vztah a později se s oblibou věnoval spíše práci pro televizi, která se pak zhruba od 70. let stávala pro něj stěžejní. V minimálních úlohách se mihnul ještě v protektorátních filmech Z ČESKÝCH MLÝNŮ (1941) a ŠŤASTNOU CESTU (1943), podstatně více začal točit až ve druhé polovině 50. let, kdy hrál v několika filmech ročně (například v roce 1961 jich bylo sedm), zaujal ve filmech ZÁŘIJOVÉ NOCI (1957) nebo DNES NAPOSLED (1958). Jeho role nebyly nijak zásadní, měly spíše rozměr vedlejší, zřídka středně velké postavy, často šlo o úředníky, policisty nebo učitele. Nevelkými, ale výraznými rolemi obohatil významné filmařské počiny jako MARKÉTA LAZAROVÁ (1967), svým střídmým komediálním projevem přispěl k úspěchu komedií KRÁL KRÁLŮ (1963), BÍLÁ PANÍ (1965) nebo NEJLEPŠÍ ŽENSKÁ MÉHO ŽIVOTA (1968). V dekádě let sedmdesátých zahájil Řehoř svou dráhu filmových otců, potažmo dědečků. Z tohoto typu rolí vynikají filmy SVATÁ HŘÍŠNICE (1970) a slovenské okupační drama ROZDELENÍ (1976). S oblibou jej do rolů tatínků, případně pedagogů obsazovali tvůrci filmů pro děti a mládež, například Josef Pinkava (PANTER ČEKÁ V 17,30, 1971; POHLAĎ KOČCE UŠI, 1984), z dětských filmů stojí za zmínku hlavní role v jinak ovšem dnes již omšelém filmu DIVOKÝ KONÍK RYN (1981). Nadále nacházel uplatnění i v komediích (ČTYŘI VRAŽDY STAČÍ, DRAHOUŠKU, 1970; JAK UTOPIT DOKTORA MRÁČKA, 1974; TRHÁK, 1980; TEN SVETR SI NESVLÍKEJ, 1980), sympatického lékaře si zahrál ve dvojicí filmů MŮJ BRÁCHA MÁ PRIMA BRÁCHU (1975) a BRÁCHA ZA VŠECHNY PENÍZE (1978). Z posledních filmových rolí Zdeňka Řehoře vyniká alkoholik profesor Zlámal v dramatu DOBŘÍ HOLUBI SE VRACEJÍ (1988), jeho definitivně poslední postavou na filmovém plátně byl potulný mnich v komedii SVATBA UPÍRŮ (1993). S televizí spolupracoval Řehoř již od jejích počátků, což lze doložit jeho účastí v televizní hře NOSITELÉ ŘÁDU (1953). Až od počátku sedmdesátých let začal ale v televizi točit intenzívněji, za zmínku stojí jeho účast v četných seriálech, historickou postavu Vojty Náprstka hrál ve SŇATCÍCH Z ROZUMU (1968), nesmělého tatínka Hanáka ztvárnil v dnes již legendárním komediálním seriálu TAKOVÁ NORMÁLNÍ RODINKA (1968, 1971), veskrze kladné postavy jej provázely i v seriálových počinech dalších let (BYL JEDNOU JEDEN DŮM, 1974; SANITKA, 1984). V televizi dále hrál četné historické postavy v inscenacích, objevoval se také v pohádkách, z tvorby pro děti je rozhodně nutno připomenout hajného ve večerníčku KRKONOŠSKÉ POHÁDKY (1974, 1977, 1984). Bohatou spolupráci navázal také s rozhlasem, kde účinkoval v desítkách her a pohádek. Zdeněk Řehoř byl od roku 1945 členem Komunistické strany, v roce 1968 z ní ale vystoupil. V roce 1981 získal cenu Prix Bohemia, v roce 1982 byl pak jmenován Zasloužilým umělcem (tohoto titulu se ale v roce 1989 vzdal). Byl dvakrát ženatý, s první manželkou Věrou Krpálkovou žil jen dva roky (1953-1955), podruhé se oženil v roce 1959 s Janou Semrádovou. Vlastní děti neměl, s druhou manželkou adoptoval v 60. letech jednu dceru. Zdeněk Řehoř zemřel v Praze 8. listopadu 1994 ve věku 74 let.