Jiří Joran

Již na obecné škole se jednoznačně projevovalo u chlapce s typickým českým jménem Jiří Vokurka, hudební nadání spočívající v jistém hlasovém projevu a přesné intonaci. Tím chlapcem byl Jiří Joran, pozdější známý operní a koncertní pěvec, barytonista výjimečných kvalit. Narodil se 20. června v roce 1920 v Praze. Jeho hlasových kvalit si povšimnul jeho učitel a později známý rozhlasový pracovník Miroslav Disman, který v té době zakládal pěvecký a recitační kroužek. Zde si poprvé v rozhlasovém studiu Joran zazpíval do rozhlasového mikrofonu a o jeho budoucí životní cesta se tak začala postupně vynořovat z mlh budoucnosti. Ještě před maturitou, během středoškolských studií na reálném gymnáziu v Praze, Křemencové ulici, spoluzaložil Divadlo dobré nálady v prostorách někdejšího Činoherního klubu. Vystupoval zde nejen jako zpěvák, ale i jako textař, autor hudby a zčásti i jako interpret. Zřejmé byly i jeho pohybové schopnosti, zejména když stepoval a tak bylo v souladu s jeho naturelem , že se pustil i do činoherního herectví. Známý byl i jako instruktor stepařské školy. Tímto způsobem si přivydělával, aby mohl krýt náklady spojené se studiem na konzervatoři. V roce 1939 úspěšně složil maturitní zkoušku a ještě téhož roku se stal jako jeden z prvních žákem barytonisty Národního divadla Hilberta Vávry. Pod Vávrovým vedením se odborně připravoval v letech 1939 až 1942. Ještě jako žák konzervatoře se představil v rámci koncertu pořádaného v sále pražské Městské knihovny v září roku 1941. Zpíval a byl odměněn potleskem obecenstva za bezchybné a emotivně zazpívané Dvořákovy Biblické písně. Velice se líbil kritikům Joranův lehký barytón, kterému předpověděli úspěšnou budoucnost. V roce 1942 absolvoval operní debut v roli krále Vladislava ze Smetanova Dalibora. V následujících měsících vyjížděl společně s operou Národního divadla na zájezdy po českých a moravských městech. Uprostřed války se na základě úředního předvolání musel Joran vydat ke splnění pracovní povinnosti do Německa v rámci tzv. totálního nasazení. V městě Görlitz šťastnou shodou okolností byl vyreklamován z transportu a od ledna 1943 nastoupil k angažmá v městském divadle v Görlitzi, kde nejen zpíval, ale i tančil a hrál v činoherních rolích. Téhož roku několikrát hostoval ve Státní opeře v Drážďanech, Poznaní aj. Po uzavření německých divadel v srpnu roku 1944 jezdil s menší uměleckou skupinou, kterou vedla Gisela Mayová, která se proslavila jako mimořádná interpretka Brechtových a zejména Weillových písní. Po osvobození v roce 1945 se mezi prvními vrátil do vlasti a byl při tom. Kdy bylo založeno a svou činnost zahajovalo pražské Divadlo 5. května, známé později jako divadlo Velké opery 5. května. Jelikož svá studia na konzervatoři během probíhajících válečných bojů nemohl dokončit, stalo se tak dodatečně až v roce 1946. Závěr studia absolvoval pod vedením ředitele konzervatoře Aloise Háby a tehdejšího šéfa opery Václava Kašlíka. Následující tři roky zvládnul Joran mnoho operních úloh, kterými si splnil řadu přání, jako např.: Oldřicha Rokycanského ve Smetanových Braniborech v Čechách; Revírníka v Pohádce máje od Jaroslava Kvapila; Giovanniho ve stejnojmenné opeře Mozartově; konzula Sharplesse v Pucciniho Madame Butterfly; Moralese z Bizetovy Carmen a mnoho dalších. V průběhu své dlouhé pěvecké kariéry se stále zdokonaloval v technice operního zpěvu u osobností jako byli Apollo Granforte, tenorista Bronislav Chorovič. V roce 1947 byl oceněn v rámci kulturní soutěže Světového festivalu mládeže. Tato skutečnost mimo mnoho dalších sehrála rozhodující úlohu v přechodu Jiřího Jorana v roce 1948 do operního sboru pražského Národního divadla, ve kterém, jako sólista působil až do roku 1989, kdy odešel na zasloužený odpočinek. V letech svého působení na operní scéně Národního divadla, vystupoval v mnoha různorodých operních postavách, přičemž pro Jorana bylo typické, že dokázal i z menších rolí vykřesat správným uchopením charakteru a osobních vlastností postavy, a to i v menších rolích, kterým se nikdy nevyhýbal, vytvořit velký umělecký zážitek. Vysoce bylo hodnoceno Joranovo umění dokonalé masky, kterou si ve většině případů vytvářel sám. Za dlouho působení sólisty Národního divadla jej diváci měli možnost zhlédnout takřka ve dvou stovkách rolí a více jak čtyřech tisících vystoupení. Svou vytříbenou techniku prokázal např. v rolích: Adolfa z Dvořákova Jakobína; Hajného z Dvořákovy Rusalky; roli Antonia v Mozartově Figarově svatbě. Také byl divadelní kritikou vysoce hodnocen za svůj výkon v operách Janáčkových ; za roli Stárka z Její pastorkyně, Jaroslava Pruse a Strojníka z Věci Makropulos nebo roli Harašty z opakovaného nastudování Příhod lišky Bystroušky; jako i v trojroli Lunobora, Sakristiána a Domšíka ve Výletech pana Boučka nebo v operním odkaze Bohuslava Martinů v roli Ďábla z Her o Marii a mnoha dalších. Soustavně se rovněž zabýval překládáním operních libret, které byly provedeny nejen na scéně Národního divadla, ale i dalších českých operních scénách. Překládal texty písní a kantát pěvecké sbory. Spolupracoval často s hudebními nakladatelstvími, jako byl Suprapohon nebo Panton. Objevil se v řadě nastudování klasických oper, které byly inscenovány v České televizi. Jako člen sboru Národního divadla koncertoval nebo vystupoval v mnoha evropských zemích. Erkul