Jan Sviták

Ve čtvrtek 10. května 1945, pouhý den po skončení války, vlekl po pražské dlažbě zfanatizovaný dav bezbranného člověka. Kdosi ho označil za kolaboranta a to stačilo. Hodní a slušní otcové rodin, obětavé a milující manželky, ti všichni měli v očích nenávist a tloukli ocejchovaného nešťastníka vším, co jim zrovna přišlo pod ruce. Tak ho dokopali až ke kostelu svatého Martina. A tam ho nechali zabít. Ten ubitý člověk měl jméno - Jan Sviták. Herec, režisér, producent a ještě před několika dny jeden z nejmocnějších lidí u českého filmu. Dnes, více než 61 let, která uplynula od jeho smrti, vyvstávají s novou a novou naléhavostí otázky, jimiž jsem se zabýval, když jsem připravoval knihu Mraky nad Barrandovem: Byl Jan Sviták opravdu nacistický kolaborant? Co když to všechno bylo jinak? Co když naopak on dobře věděl o konkrétních udavačích pohybujících se u českého filmu? Co když právě proto musel zemřít? Aby nepromluvil... NÁMOŘNÍK V noci z 9. na 10. prosince 1917 se na jinak klidném moři, nedaleko přístavního města Terst, ozval výbuch. A vzápětí druhý. Rakouskouherskou pobřežní obrněnou loď Wien zasáhla dvě italská torpéda. Na palubě zavládla panika. Zoufalí námořníci skákali přes palubu do moře. Té noci zahynulo šestačtyřicet mužů. Čím je pro nás zkáza pobřežní obrněné lodi o výtlaku 5547 tun zajímavá? Především tím, že mezi zachráněnými námořníky, kteří tehdy prošli peklem, byl i devatenáctiletý Jan Sviták. Urostlý a fyzicky zdatný mladík, úspěšný sportovec, kterého vyhnala na moře nejenom první světová válka, ale také jeho neklidná povaha a sklon k dobrodružství. Narodil se 27. prosince 1898 v Plzni, kde byl jeho otec Václav úředníkem ve Škodovce - později tu dělal hlavního správce. Události, které prožil na lodi Wien, Jana Svitáka citelně zasáhly. Traumatické zážitky si pak v sobě nesl po celý svůj další život. Přežil svou smrt. Byl svědkem toho, jak vedle něho umírali nejlepší kamarádi. Vyznamenání za statečnost, které krátce po katastrofě obdržel, ho ani trochu netěšilo. OD DIVADLA K FILMU Události dostaly prudký spád. Skončila válka a vznikla samostatná Československá republika. Život demobilizovaného námořníka se začal ubírat novým směrem. Rozhodl se zkusit štěstí - u divadla. Film režiséra Jana Svitáka Přednosta stanice neztratil na svém kouzlu ani po 65 letech. Na snímku zleva Jaroslav Marvan, Zita Kabátová a Vlasta Burian coby falešný přednosta stanice. Vysoký muž, který byl už svým zjevem předurčen k tomu, aby hrál dramatické postavy, našel první angažmá. Nabídl mu je ředitel divadelní společnosti Karel Šotta. Sviták začal hrát své první velké role. Do povědomí diváků se zapsal především milovnickými a charakterními úlohami. Začala jeho pouť různými divadelními scénami. Působil ve Východočeském divadle, později také v Olomouci a v Ostravě. V éře Jaroslava Kvapila (1921-1928) hraje Sviták několikrát ve Vinohradském divadle. Občas vystupuje i na prknech Národního divadla, kam ho k hostování několikrát pozval K. H. Hilar. Posléze se Jan Sviták ocitl v Bratislavě. Se Slovenským národním divadlem hostuje často nejenom v Praze, ale třeba i ve Vídni. Film, tehdy ještě němý, si Jana Svitáka našel v roce 1928, kdy se bývalý námořník objevuje v žánrovém obrázku Přemysla Pražského Podskalák. Sviták tu sehrál roli plavčíka. „On byl už na první pohled typický chlap,“ vzpomínal na Jana Svitáka někdejší kameraman a jeden z posledních pamětníků zlaté éry českého předválečného filmu, Jaromír Holpuch. „Také hrál hlavně důstojníky, námořníky... Poté, co skončil na Slovensku, hrál a režíroval v Divadle Vlasty Buriana, byl to vlastně Burianův prominentní herec.“ V roce 1933 vzniká pod vedením režiséra Josefa Rovenského film Řeka. Jana Svitáka tu vidíme - vedle Váši Jalovce, Jarmily Beránkové, Rudolfa Deyla st., Jaroslava Vojty -v roli pytláka Zimáka. Jeho výrazná, ostře řezaná tvář se do paměti diváků vryje zejména v závěrečných scénách filmu, to když z kolejí odnáší hlavního hrdinu filmu a syna svého odvěkého nepřítele. Odnáší ho před projíždějícím vlakem a zachraňuje mu tak vlastně život. O několik desítek let později filmový historik Luboš Bartošek v recenzi na snímek Řeka napíše také o tom, že si Jan Sviták „s chutí zahrál malou, ale výraznou roli... maskou i střízlivým realistickým podáním zcela odlišnou od většiny jeho dosavadních postav“. Postupně Jan Sviták dává čím dál více přednost režii. Do roku 1941 se podepíše pod patnácti celovečerními filmy. Jmenujme alespoň některé: Hlídač č. 47 (společně s Josefem Rovenským), Poslední Podskalák, Život vojenský, život veselý, Třetí zvonění či Přednosta stanice s Vlastou Burianem v hlavní roli. Film je dodnes neobyčejně populární, nejrůznější televizní stanice ho rok co rok opakují. V té době je režisér znám svým oddaným postojem k Masarykově republice. Důkazem může být i celovečerní film Milan Rastislav Štefánik, který Jan Sviták režíroval v roce 1935. O to více leckdo nebude moci pochopit změnu, jaká u něho měla nastat koncem třicátých let... VE STÍNU HÁKOVÉHO KŘÍŽE Nacistická okupace zastihne Svitáka na vrcholu jeho filmařské kariéry. Je nejenom režisérem, ale od roku 1937 také ředitelem filmových ateliérů Foja v Praze-Radlicích. Tyto ateliéry, byť z pochopitelných důvodů nemohly vykázat takovou produkci jako například A-B Barrandov, pod Svitákovým vedením obstojně prosperovaly. Až do března 1942, kdy i tyto ateliéry pohltí německá společnost Prag-Film, bude v Radlicích pod Svitákovým vedením natočeno třicet filmů. V této době se však o Svitákovi už mluví, že má blízko k nacistům. Bylo tomu tak i proto, že se stal vedoucím filmového klubu v pražské Lucerně. „Měl na starost filmový klub, kde se scházeli představitelé českého filmu. Tady se navazovaly nejrůznější kontakty, domlouvaly se různé obchody. A Němci toho pochopitelně využívali. Sviták měl být údajně pověřen nacisty tipováním lidí, nasazováním konfidentů a podobně,“ říká filmový historik Pavel Zeman. Kameraman a pamětník tehdejší doby Jaromír Holpuch oponuje: „Němci ho tam udělali ředitelem. A protože on ze své pozice musel mnohokrát s Němci sedět u stolu, tak začal leckdo říkat, že je to kolaborant, že s nimi držel a podobně. Ale faktem je, že spousta lidí za Svitákem šla. Když měl někdo nějaký malér, například když někoho třeba zavřeli... A skutečností je, že se Svitákovi několikrát podařilo docílit, aby toho člověka pustili. To, že by byl kolaborant, to je nesmysl. Naopak.“ Svého času jsem v archívu českého ministerstva vnitra objevil zajímavý dokument. Je to vlastně protokol z výslechu spisovatelky a herečky Jarmily Svaté ze 17. září 1946. Spisovatelka vzpomněla na rok 1943, kdy vydala humoristický román Petr zbláznil město. Ústřední postavou knihy byl lev, kterému se podařilo uprchnout ze zoologické zahrady. Někteří horliví recenzenti však v uprchlém zvířeti viděli jakýsi skrytý smysl. Tehdy se Jarmila Svatá, jíž hrozilo zatčení, obrátila na Jana Svitáka. Ten podle jejích slov intervenoval přímo u přednosty kulturního oddělení u Úřadu říšského protektora ing. Antona Zankla. Svatá vyšetřovatelům řekla: „Od něho (od Svitáka) jsem se pak dozvěděla, že u Zankla bylo proti mně více udání, která zásluhou Svitákovou nepřišla k projednávání a byla přímo u Zankla jaksi utlumena... Zankl se měl vyjádřit, že stačilo velmi málo, abych byla zatčena a úplně zničena...“ Jan Sviták měl v tehdejší protektorátní hierarchii nemalý vliv. Kromě toho, že vedl filmový klub, byl totiž rovněž v čele filmové ústředny Filmprüfstelle - úřadu, který měl na starost filmovou cenzuru. A nejenom to. V té době se s Janem Svitákem setkal i tehdejší asistent produkce a filmový komparsista, pozdější světoznámý filmový architekt a nositel Oscara za scénografii k filmu Amadeus akademický architekt Karel Černý: „Měl jsem možnost se s ním sejít dvakrát nebo třikrát. Něco jsem mu nesl do kanceláře podepsat. Ve Filmprüfstelle, kde působil, schvaloval například, co se může točit a kdo ve filmu bude hrát. Vždy mu byl předložen seznam herců, kteří v tom či onom filmu měli být obsazeni. Nevím však, že by někdy někoho neodsouhlasil. Sviták byl člověk, který byl vlastně spojkou mezi německou a českou produkcí. Pokud si vzpomínám na osobní setkání, byl vždycky velmi příjemný. Slyšel jsem sice o něm různé věci, že drží s Němci a podobně, ale na druhou stranu se o něm také říkalo, že zachránil hodně lidí.“ TAJEMNÝ SEŠIT V době, kdy už bylo každému zřejmé, že Hitlerova říše má své dny sečteny, a mnozí horliví nacisté a jejich přisluhovači hledali únikové cesty, Jan Sviták se podle vzpomínek pamětníků choval, jako by se nic nedělo. Podle svědectví jeho synovce Viléma měl Jan Sviták jednou svému bratrovi říci, že se může prokázat odbojovou činností. Údajně měl doklady o tom, že podporoval řadu rodin, jejichž členové byli ve vězení nebo v koncentračních táborech. „Říkalo se, že strejda měl nějaký sešit, kam si psal, kolik komu dal peněz. Ale zřejmě tam nebylo jenom tohle. Proto také mému otci jednou řekl: Já se přece nemám čeho bát. Já mám tu knížku nebo ten sešit a ta knížka mluví za všechno. Nevím, proč bych měl někam utíkat...“ A co mi řekl akademický architekt Karel Černý? „Povídalo se, ale až po válce, že Sviták měl jakýsi notýsek, sešit, a do toho si zapisoval mimo jiné, kdo chodí na filmové ústředí udávat...“ Buď jak buď - hereckou a vůbec filmařskou veřejností byl Sviták vnímán jako člověk, který má blízko k nacistům. Mezi herci se rovněž říkalo, že Sviták nesl odpovědnost za zatčení populárního písničkáře a herce Karla Hašlera, jenž byl pak odvlečen do Mauthausenu, kde 22. prosince 1941 zahynul. Svitákova účast se tu však nikdy nepotvrdila. A někteří svědci, včetně Hašlerova syna, režiséra Zdeňka Gina Hašlera, toto nařčení po válce vyvrátili. Během několikaletého bádání jsem neobjevil jediný dokument, který by Jana Svitáka usvědčoval z toho, že by někdy někoho konkrétního jakkoliv poškodil, natož že by někoho udal. Z některých dokladů i vzpomínek pamětníků (například z vyprávění herečky Zdenky Sulanové a herce Svatopluka Beneše) je však patrné, už o tom ostatně byla řeč, že Sviták se těšil značné důvěře představitelů nacistické okupační moci. LYNČ Hned po osvobození, ve středu 9. května 1945, přicházejí do Svitákova bytu na pražském Smetanově nábřeží členové Revolučních gard. Vedl je jeden z hlavních Svitákových spolupracovníků z Filmového ústředí. Režisérův byt převrátili celý naruby. Cosi hledali. Národní mstitelé pak odvlekli Svitáka do nedaleké Bartolomějské ulice. Do proslulé „čtyřky“. Místo toho, aby ho policejní vyšetřovatelé nechali v cele a pokračovali v jeho vyšetřování, vystrčili ho hned druhý den ráno ven. Přede dveře. Polonahého, jen ve spodním prádle. A aby všem překvapením nebyl konec, přede dveřmi už na Svitáka čekal dav lidí. V tom davu byli někteří filmoví pracovníci, jeho nejbližší kolegové. Také jistá známá česká herečka... Můžeme jen spekulovat o tom, jak se lidé o chystaném propuštění Svitáka dozvěděli. V každém případě ti, kdo sem dav přivedli, zorganizovali i celý následující lynč. Rozlícený dav vleče Jana Svitáka Bartolomějskou ulicí. Jan Sviták několikrát slabostí klesne. Je celý od krve. V jednom okamžiku si všimne svého blízkého kolegy z Filmového ústředí, který teď patří k nejaktivnějším mstitelům. Osloví ho příjmením. Prosí ho, aby se ho zastal. Bezvýsledně. Polomrtvý Jan Sviták je pak doslova dokopán k nedalekému kostelu svatého Martina. Lidé křičí a mlátí režiséra. Ten se ještě chabě pokouší bránit. Dokonce volá na pomoc policii. Pak se ozve (podle některých svědectví) hlas známé české herečky: „Toto je vrah Karla Hašlera!“ Objevuje se mladičký sovětský voják. Dav křičí, volá po Svitákově smrti. Voják tedy bez dlouhého přemýšlení natáhne automat a krátkou salvou prostřelí Janu Svitákovi hlavu. „O tom, co se u kostela stalo, jsem se dozvěděl hned po této události,“ vyprávěl mi Jaromír Holpuch. „Přišel s tím nějaký pan Sedláček, to byl produkční v Nationalfilmu. Kancelář měl hned u Perštýna, a tak to prý z dálky všechno viděl. Vím, že do kanceláře přišel úplně zelený a celý se klepal. Vyprávěl pak, co všechno viděl a slyšel. Já tomu vůbec nemohl věřit, pořád jsem si říkal: To přece nemůže být možné. Bohužel - byla to pravda...“ OTAZNÍKY ZŮSTÁVAJÍ Kostel svatého Martina je opuštěný. Je tu ticho. Tehdy, před 61 lety, se tu však rozléhal nenávistný řev. Byla už řeč o české herečce, jež měla dát k vraždě Jana Svitáka pokyn. O její úloze při tomto lynči mi nezávisle na sobě vyprávěli tři lidé. Šlo o nepřímá svědectví, která se v některých detailech rozcházela. Po dlouhé úvaze, vzhledem k dosahu celé události, jméno dnes již mrtvé filmové hvězdy nezveřejňuji. Proč ale musel být Jan Sviták tak rychle umlčen? Kvůli tajemnému sešitu, o němž mluvil architekt Karel Černý, synové Jana Svitáka a někteří další lidé? Později začaly mezi některými lidmi kolovat zprávy, že Sviták měl dělat za války takzvaně pro druhou stranu. Ale pro jakou stranu? Pro jakousi tajnou službu? V archívu českého ministerstva vnitra se nachází dokument - jde o rozsáhlou zprávu uvězněného Josefa Vondráčka, obviněného a odsouzeného za kolaboraci. Vondráček uvádí, že v době okupace u nás pracovali lidé spjatí s britským průmyslovým zpravodajstvím. Mezi lidmi, kteří měli pro Brity špionážně pracovat a hrát vlastně dvojí hru, uvádí Vondráček mimo jiné - Jana Svitáka. Je však otázka, do jaké míry může být jeho svědectví věrohodné. Pravou úlohu Jana Svitáka už asi nezjistíme. Otazníky však zůstávají. A také - stud. Stud za lidi (někteří z nich dosud žijí), kteří se tenkrát stali samozvanými soudci. V jejich duších byla nenávist. A možná také strach, úzkost. Snad se chtěli vykoupit. Zbavit se své osobní nepříjemné minulosti... A tak to tedy udělali. Pomocí vraždy. Reflex 35/2006