Marie Tomášová

Jedna z předních českých divadelních hereček Marie Tomášová pochází z Dobrovic u Mladé Boleslavi. Její rodiče sice byli prostých poměrů, ale měli blízký vztah k umění, zvláště k literatuře a hudbě a svou dceru vedli ke vzdělání v oblasti kultury. Marie Tomášová tak od dětství četla českou a ruskou klasiku, hrála na klavír, věnovala se zpěvu a svůj mluvený projev zdokonalovala častou veřejnou recitací. Za války nebyla přijata na gymnázium, začala studovat až po válce a po maturitě se přihlásila na DAMU, kde absolvovala studium herectví (1952), ještě za studií hostovala v Národním divadle (Višňový sad). Svá první angažmá strávila Marie Tomášová mimo Prahu, hrála v Horáckém divadle v Jihlavě (1952-1953) a Krajském oblastním divadle v Plzni (1953-1955). Její zajímavý lyrický dívčí herecký projev však brzy zaujal i pražské režiséry a v roce 1955 se stala členkou činohry Národního divadla. Na naší první scéně hrála deset let a ztvárnila zde řadu významných rolí v převážně klasickém repertoáru domácích i zahraničních autorů, zaujala v představeních Racek, Tvrdohlavá žena, Strakonický dudák, výrazně se uplatnila v několika Shakespearových hrách (Večer tříkrálový, Hamlet, Král Lear, Romeo a Julie, Sen noci svatojánské), nevyhýbala se ale ani moderně. V této době již spolupracovala se svým manželem Otomarem Krejčou (*1921), který byl v Národním divadle režisérem a šéfem činohry, častým partnerem na jevišti byl pro Tomášovou Jan Tříska. V polovině 60. let Krejča nenalezl dostatek uplatnění a pochopení u vedení Národního divadla, načež v roce 1965 založil vlastní Divadlo Za branou, kam jej téhož roku následovala i Marie Tomášová (v Národním divadle si vzala neplacenou dovolenou a ze zaměstnaneckého svazku byla propuštěna v roce 1969). Na scéně Divadla Za branou excelovala Tomášová především pod režijním vedením svého manžela a její herecké výkony byly ozdobou tehdejšího českého divadelnictví. Své umění dala do služeb převážně kladných hrdinek, emočně složitých, vesměs poctivých a čestných, jejímu herectví dominoval kultivovaný mluvený projev. Na scéně Divadla Za branou hrála poprvé v Topolově hře Kočka na kolejích, pak se znovu uplatnila v ruské klasice (Tři sestry, Ivanov, Racek), v několika představeních dokázala i schopnost komediální polohy (Provaz o jednom konci). V průběhu padesátých let se Marie Tomášová zařadila také mezi přední herečky mladé generace ve filmu. Hned její filmový debut jí přinesl titulní roli, ovšem ve snímku diskutabilních kvalit – hrála hlavní hrdinku ve filmovém přepisu Olbrachtova románu ANNA PROLETÁŘKA (1952). Podobné postavy uvědomělých dívek z prostých poměrů provázely i její další filmy z té doby, ať už se jednalo o husitskou trilogii Otakara Vávry nebo o filmové adaptace divadelních her (STRAKONICKÝ DUDÁK, 1955; ZÁŘIJOVÉ NOCI, 1957). Výraznou úlohu služky Hanky dostala v dramatu MORÁLKA PANÍ DULSKÉ (1957), následovalo několik rolí ve filmech ze současnosti, drama TAKOVÁ LÁSKA (1959) jí vyneslo ocenění za nejlepší herečku roku 1959 v divácké anketě. Do doby šedesátých let spadá její další velká role ve filmu ZELENÉ OBZORY (1962), kde hrála vesnickou učitelku rozhodující se mezi dvěma muži. Následovalo několik dalších, tentokrát již menších úloh, v roce 1967 se pak její filmová dráha na dlouhou dobu uzavřela. Hrála v kriminálním dramatu ČTYŘI V KRUHU (1967), téhož roku dabovala Karlu Chadimovou v legendárním Vláčilově filmu MARKÉTA LAZAROVÁ (1967). Oproti filmu byla práce Marie Tomášové pro televizi poměrně málo početná. Doba normalizace byla pro Marii Tomášovou těžkým obdobím; Divadlo Za branou bylo v roce 1972 zlikvidováno a většina jeho protagonistů našla jen obtížně nové uplatnění. Týkalo se to zvláště hlavní hvězdy zrušené scény. Marie Tomášová dostala administrativní zákaz činnosti, v letech 1972-1989 byla zaměstnána v Supraphonu a své umění mohla prezentovat jen v rámci recitačních pásem Lyry Pragensis. Za dlouhá léta na ni čekala také jen jedna filmová role, a to jen minimální (ředitelka dětského domova ve filmu POSLEDNÍ VLAK, 1982). Rok 1989 spolu s obnovením demokracie v Československu přinesl obnovení činnosti Marie Tomášové. Zatímco film jí nabídl jen nevelkou roli tety Emy v pohádkové komedii ČARODĚJKY Z PŘEDMĚSTÍ (1990), stěžejní pro ni bylo oživení Divadla Za branou. Přestože divadelní kultura byla u nás počátkem 90. let v útlumu, velkolepý návrat Marie Tomášové v obnoveném představení Višňový sad byl jednou ze zásadních událostí na jevištích té doby. Své vyzrálé herectví pak prezentovala v dalších úspěšných hrách (Dialogy karmelitek, Nemožný člověk). V roce 1992 bylo Divadlo Za branou znovu uzavřeno a Marie Tomášová se od té doby stáhla víceméně do ústraní. Zatím naposledy jsme ji mohli vidět v roli babičky v televizním filmu JISTOTA (2000). V roce 1999 obdržela Marie Tomášová čestné občanství Mladé Boleslavi, s níž jsou spojeny její začátky, satisfakcí pro ni pak byla především Cena Thálie za celoživotní mistrovství na jevišti, kterou získala v roce 2009 při příležitosti svých osmdesátých narozenin.