Soňa Valentová

Jedna z nejvýraznějších osobností slovenského divadla a filmu, Soňa Valentová, pochází z Trnavy. Od dětství se věnovala baletu, hrála také na klavír, v době studií na gymnáziu přišla na chuť herectví a po maturitě nastoupila na bratislavskou VŠMU (Vysoká škola múzických umění), kde vystudovala herectví (1967). Po absolutoriu nastoupila do Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde působí již přes čtyřicet sezón. Na rozdíl od jiných začínajících hereček nebyla Valentová zatížena milovnickými postavami, ale od počátků své herecké dráhy byla pověřována složitými psychologickými charaktery, excelovala především v postavách dramatických až tragických úloh (Ohlédni se v hněvu, Antigona, Othello, Kočka na rozpálené plechové střeše, Zločin a trest). Na jevišti uplatnila nejen svůj půvab, ale i schopnost komediální nadsázky, díky taneční průpravě obsáhla i pohybově náročné postavy, projevila i pěvecké vlohy. Na filmové plátno vstoupila Soňa Valentová koncem šedesátých let původně jen se svým hlasem – namluvila Magdu Vášáryovou ve filmu VTÁČKOVIA, SIROTY A BLÁZNI (1969), za českou herečku Olgu Schoberovou pak promluvila v titulu DOVIDENIA V PEKLE, PRIATELIA (1970). Mezitím sama debutovala ve velké roli ve slavném dramatu KLADIVO NA ČARODĚJNICE (1969). Na Slovensku byla její první filmovou úlohou půvabná dívka Zuzana v historickém titulu ZLOZOR (1971). Až po dalších pěti letech se vrátila před kameru souběžně v Čechách i na Slovensku. V českém životopisném filmu PALETA LÁSKY (1976) vystoupila po boku Petra Kostky v roli herečky Jindřišky Slavínské, s Jurajem Kukurou pak hrála ve slovenském filmu KONCERT PRE POZOSTALÝCH (1976). Souběžně se začala uplatňovat před televizní kamerou, do svých inscenací natočených často podle kvalitních literárních předloh ji obsazoval především její manžel Pavol Haspra. Po další pětileté přestávce stanula před televizní a filmovou kamerou počátkem osmdesátých let (NOČNÍ JAZDCI, 1981), pak hrála zlou macechu v pohádce PERINBABA (1985), opět v režii Juraje Jakubiska, následně byla oslovována již jen českými režiséry pro účast v kvalitních titulech devadesátých let (REQUIEM PRO PANENKU, 1991; ZAPOMENUTÉ SVĚTLO, 1996; LEA, 1996). Mezitím na bratislavské VŠMU vystudovala obor televizní režie, této profesi se ale věnuje jen příležitostně (PLÁNKA, 1986). Své kreace na divadelním jevišti rozšířila v devadesátých letech o muzikály prezentované na Nové scéně v Bratislavě (Jeptišky, Kabaret), v posledních letech vystupuje i v divadlech mimo Bratislavu. Českým divákům se zatím naposledy připomněla v televizním filmu VLNA (2008), na Slovensku se s ní diváci setkávají v seriálu ORDINÁCIA V RUŽOVEJ ZÁHRADE (2007-2008). Aktivně dodnes pracuje také pro rozhlas a dabing. Hereckou dráhu Soni Valentové provází také četná ocenění; již v roce 1970 obdržela slovenskou divadelní Cenu Janka Borodáča, za svá televizní vystoupení byla oceněna Zlatým krokodýlem (1975). Těsně před pádem komunistického režimu získala titul Zasloužilé umělkyně (1988). V roce 2006 pak na Slovensku obdržela vysoké státní vyznamenání – Řád Ľudovíta Štúra II. třídy za zásluhy v oblasti kultury. Manželem Soni Valentové byl slovenský režisér Pavol Haspra (1929-2004), jejich dcera Katarína Hasprová (*1972) se věnuje zpěvu.