Hana Vítová

Hana Vítová se narodila 24. 1. 1914 v Praze, v rodině dvou operních pěvců Hanuše a Hany Laškových. Dostala jméno Jana a již předem měla určenou, díky genům rodičů, uměleckou dráhu. Když vyrostla do krásy šestnáctiletého děvčete, přišla jako konzervatorista do Osvobozeného divadla, Werichovi padla do oka a hned jí nabídl smlouvu, ta se ale bránila, že s takovým jménem nikdy nevystoupí na scénu a hodně se styděla. Jan Werich zapřemýšlel, trochu mu pomohl i Vítězslav Nezval a slavné jméno Vítová bylo na světě. Zde si užívala krásnou dobu se hrou Golem, kde hrála z pavučin upředenou Sirael. Netrvalo dlouho, všimli si její krásy a křehkosti, samozřejmě i filmoví režiséři. Tehdy byla odstartována její filmová kariéra, šla z filmu do filmu. V Osvobozeném divadle byla do roku 1935, protože Werich s Voskovcem poprvé divadlo uzavřeli. Hana Vítová přešla do divadla krále komiků, k Vlastovi Burianovi. Ve filmu Peníze nebo život neměla velkou roli, ale píseň, kterou zpívala s Ljubou Hermanovou - Život je jen náhoda, ta se stala nesmrtelným hitem. Od Buriana přešla do divadla Oldřicha Nového, a tak bylo dáno, že spolu natočili nějaký společný film. Hana natočila přes 60 filmů, ale většinou spadají před rokem 1945, poté nebyl o ní velký zájem. Šlo o filmy jako Jedna z miliónu, Poslíček lásky, Jarčin profesor, Krb bez ohně, Sextánka. Již názvy napovídají, o co ve filmu šlo. Ale natočila i filmy, za které se vůbec nemusí stydět. Jde o filmy Trhani, Batalion, Valentýn Dobrotivý, a hlavně Noční motýl (1942), kde se nevídaně strhávalo ramínko. Během války natočila dva filmy v Německu a to se asi mnoha lidem nelíbilo (Der Zweite Schuss, Freunde). Hraje i ve filmu, který byl pro Mandlovou posledním – Sobota. Zde manžel odjíždí na služební cestu a ona se nechala zlákat sladkými řečičkami Oldřicha Nového. Krásné herečky Adina Mandlová a Lída Baarová využily situace a po proseděných dnech ve vězení odešly na vysněný západ, ale zde velice brzy odešly do důchodu a živili je zámožní manželé. Jiřina Štěpničková byla na hranici zadržena a pro nezákonný odchod za hranice jí hrozila i oprátka. Tu jí přály její kolegyně z Vinohradského divadla, ale naštěstí ji nedostala, odseděla si ale asi 10 roků ve vězení. Poté byla rehabilitována a ještě jí nějaké role čekaly. Další hvězda, Nataša Gollová, utekla od vězení, do Terezína, kde pomáhala pacientům, kde si svůj „škraloupek“ odpracovala a život šel dál. Po válce, v roce 1947,, natočila Hana Vítová tajemný příběh Ve znamení kotvy. Hraje zde roli média, pro vypočítavého Eduarda Kohouta, jezdí po světě a zatím máma čeká na její návrat. Vypadalo to na konec kariéry, když se dostal do kin film Pytlákova schovanka a všichni si mysleli, že pro herečku to budou hody, a že možná půjde opět nahoru. Rok 1949 je pro film zlým rokem, nikdo nebyl zvyklý na parodii, role Elen Hadrbolcové pro herečku znamenala buď si zahrát ve výtečných agitkách a nebo konec kariéry. Víme, pro co se rozhodla. Pak jsme jí viděli v pidiroličce Muž v povětří (1955) a ve filmu Dům v Kaprové ulici (1965). V mnoha filmech děj ozvláštnila i svým zpěvem, hlavně do roku 1945. Ani v soukromém životě to neměla jednoduché. Po 15 měsících se rozvedla s Járou Pospíšilem, v roce 1940 se vdává za filmového kritika Bedřicha Rádla, ale ani on nebyl na celý život. Z tohoto manželství se narodila dcera Bedřiška, ta kvůli neopětované lásce k Jiřímu Suchému, vyskočila z okna, v roce 1966. To herečku srazilo na kolena, vystupovala již jen v televizi v několika vzpomínkových pořadech a 14 let jezdila s R. A. Dvorským kolem republiky, za posluchačem s písničkami a vzpomínkami. Ovládala angličtinu, ruštinu, francouzštinu, překládala zahraniční beletrii, většinou pro Járu Pospíšila otextovala písně. Když se připravovalo natáčení kostýmní komedie Císařův pekař a Pekařův císař, možná v koutku duše si myslela na roli Sirael, kterou hrála na divadle, ale měnili se režiséři i hlavní představitelky a roli nakonec vyfoukla Nataša Gollová. Hana Vítová zemřela v roce 3. 3. 1987 v Praze a nedá se říci v zapomnění, lidé na ni vzpomínali, jenomže ona byla v mysli úplně jinde, často mám na mysli její píseň, Zpíval konvalinkám... Hana Vítová dále hrála v často reprízovaných filmech Jarní píseň, Šťastnou cestu, Karel a já, Cech panen kutnohorských, Nezlobte dědečka...