Paul Wegener

Paul Wegener se narodil 11.12.1874 v Arnoldsdorfu ve Východním Prusku (dnes Jarantowice, Polsko) jako nejmladší z pěti dětí bohatého textilního podnikatele Otto Wolffa Wegenera a jeho ženy Anny. Na svět přišel předčasně a byl tak slabý, že nikdo nedoufal v jeho přežití. Nakonec vyrostl ve zdravé dítě, ale smůla jej provázela i nadále - jako tříletý ztratil maminku. Otec se o něj od té doby nezajímal, vídali se prakticky pouze u jídla. Patrně to patřilo k jeho stylu výchovy v tuhém prušáckém stylu. Zanedbaného chlapečka se nakonec zželelo příteli jedné z Paulových starších sester, který ho naučil (skoro jako osmiletého) číst a psát. Od roku 1983 začal Paul konečně chodit do školy - nejprve do katolického vzdělávacího ústavu v Knightu, později na gymnázium v Königsbergu. Tady už Paul založil spolu s několika spolužáky dramatický kroužek, vydával ručně psané noviny a skládal básně. Poprvé se tu dostal i do skutečného divadla, které ho naprosto uchvátilo. Po maturitě jej ale otec přinutil studovat práva, k nimž mladý Wegener nijak netíhl. Po necelém roce na univerzitě v Lipsku proto Paul píše omluvný dopis, v němž se snaží otci vysvětlit své rozhodnutí opustit studia a dát se na hereckou dráhu: "Je mi velmi líto, že jsem vás zklamal, ale já musím ... už dlouho jsem pochyboval, ale teď jsem si jist". Otec na to reaguje tím, že synovi zastaví veškerou finanční podporu, ale ani to nepomůže. Paulovo rozhodnutí je pevné a neměnné - sotva si "odkroutil" roční povinnou vojnu u střeleckého pluku, dal se do díla a během poměrně krátké doby se mu podařilo vybudovat repertoár třiceti charakterních rolí, s nimiž se vydal dobývat berlínská jeviště. To bylo v r. 1906 a v následujících 14 letech se Paul Wegener vepsal do paměti divadelních kritiků i publika zejména rolemi v klasickém shakespearovském repertoáru - Richard III., Othello, Macbeth, ale také Mefisto. Hrál ale i na scénách v Rostocku, Cáchách a Hamburku. Tady exceloval v rolích naturalistického repertoáru zejména her Maxim Gorkij. Paul Wegener si velmi brzy uvědomil i význam mladého uměleckého odvětví, jímž se již v době na počátku 20. století stal film. Jako svůj debut natočil r. 1913 jeden z prvních umělecky hodnotných německých filmů nazvaný Pražský student - faustovsky laděný příběh studenta Balduina, který pro vidinu slávy a bohatství upíše svou duši ďáblu. Mystická atmosféra staré Prahy mu doslova učarovala a dala vzniknout i jeho následujícím třem filmům - jakési "Golemovské" sérii. R. 1914 vznikla ve spolurežii Henrik Galeen první Wegenerova verze filmu Golem, později následoval Golem a tanečnice a nakonec nejznámější a dnes již klasický film Golem: jak přišel na svět. V celé trilogii figuruje Wegener jako režisér a představitel hlavní role zároveň. Nechybí tu ani česká herečka Lída Salmanová (Lyda Salmonova), jedna z jeho manželek a častá hvězda jeho filmů. Velký podíl na trvalé působivosti snímků má scéna prominentního architekta Hans Poelzig a samozřejmě Wegenerova úžasná herecká kreace. O jejich dobovém úspěchu vypovídá i historka, podle níž měl Wegener během své návštěvy amsterodamského židovského hřbitova způsobit mezi tamními Židy značný rozruch a paniku, protože se domnívali, že k nim osobně zavítal sám pražský Golem. Obrovský úspěch Golema zajistil Wegenerovi uměleckou samostatnost, založil vlastní filmovou společnost a produkoval řadu filmů, v nichž sám většinou hrál a některé z nich i režíroval. Jeho filmy dosáhly úspěchu i za oceánem a přežily i příchod zvuku. Mysteriózní téma neopustil ani v některých svých dalších filmech, jako byla např. Alraune - příběh o dívce, ze které se díky šílenému pokusu stalo krásné, ale smrtonostné monstrum. Počátek 2. světové války zasáhl Wegenera a jeho ženu L. Salmonovou na dovolené u Černého moře a při návratu byli dokonce v Maďarsku nakrátko zajati. Po návratu do Německa Paul strávil nějaký čas v nacistické uniformě na západní frontě, ale po nervovém zhroucení byl od vojenské služby osvobozen. Ačkoli pacifista a odpůrce nacismu, zůstal Weneger i nadále v Německu a pokračoval ve své práci. Jeho pověst přitom pověst nepoškodil ani fakt, že hrál v některých filmech které byly ideologicky zneužity. Na druhé straně se zapojil do protinacistického odboje a velké množství peněz věnoval hnutí odporu. 25. dubna Rudá armáda dorazila do Berlína, objevilo se na průčelí jeho domu upozornění, napsané rukou neznámého sovětského vojáka: "Tady bydlí Paul Wegener, velký umělec, milovaný a zbožňovaný po celém světě". Díky tomu zůstalo Wegerovo bydliště ušetřené rabování a navíc v něm našlo útočiště i několik německých žen, které se tak vyhnuly potupnému znásilnění se strany Rusů. Paul Wegener sám, ač v té době už těžce nemocný, se ihned po válce znovu zapojil do uměleckého života a obnovení kulturního dění v Německu. Jeho přičiněním byl berlínský Deutsches Theater otevřen již 7. září 1945 a sedmdesátiletý umělec na jeho scéně působil až téměř do své smrti. Posledním filmem tohoto významného muže byl "Der Grosse Mandarin" (1948). V červenci roku 1948 se zhroutil na jevišti během představení a o 2 měsíce později, dne 13. září 1948, zemřel. Paul Wegener byl 6x ženatý, přičemž jeho třetí a šestou (tedy poslední) manželkou byla Lyda Salmonova (1889-1968), pražská herečka českého původu.