Když slunce znovu hřeje

"Když slunce znovu hřeje" - to je název, kterému člověk nechce příliš důvěřovat. Je trochu moc vzletný na skeptické diváky, kteří spíše uvěří názvu věcnému a brát věcně tento název by bylo věru chybou, neboť o slunci se tam vlastně nejedná, nýbrž o starém zarputilém sedlákovi s tvrdými rysy ve tváři, v podobě psychické, bezohledném, paličatém, neochotně odcházejícím z cesty nové generaci. V posledním obraze jeho přísná, zahořklá, ledová tvář zjihne a scénáristu, zamýšlejícího se nad názvem, to bezpochyby nadchlo k básnickému příměru. Předtím je hrozná bouřka, bouří nebe a bouří i lidé, zmoknou žně a otec bezmála zabije syna. K této dvojí bouři na nebi i na zemi je celý film dějově zaměřen a vystupňován, selský generační rozpor, který je tématickou zkladnou filmu, tu kumuluje a v divoké křeči se děje střídání mladých starými, výměna stráží, příchod dětí a odchod otců. Filmová kamera se tu pateticky zaostřila na selské žití, venkovský život je zde viděn v dramatické iluminaci, tak, jak si jej v posledních desetiletích osvětlovali patetičtí básníci země. Obrazy tu nevykládají, nýbrž jen naznačují, rovněž slova jsou spíše náznakem než vysvětlením a nedotažené kontury dávají pak dojem hloubek. Nedořečené a nedokreslené se nezbytně halí v mlhu, v nejasnost, záhadnost a dějí se tak dostává levně dramatického napětí a prudkého spádu, byť by byl kulhavým. Hlavní role v tomto filmu, který běžel v protektorátu jen v německé verzi, vytvořili: Paul Klingert, Paul Wegener a Maria Koppenhöferová.