François Villon

Francouzský básník, bouřlivák a věčný rebelant François Villon se narodil někdy koncem tzv. stoleté francouzsko-anglické války - pravděpodobně v létě roku 1431 v Paříži. Jeho rodiči byli chudí venkované, kteří do hlavního města uprchli před bídou svých válkou zpustošených domovů, ovšem moc si tím nepomohli. Paříž byla v té době ještě obsazená Angličany, vládl v ní hlad a řádila morová epidemie. Podle vsí Loges a Montcorbier, ze kterých pocházeli jeho rodiče, se zpočátku nazýval i malý François, vyrůstající po otcově brzké smrti jenom s maminkou. Ve svých osmi letech se dostal do benediktýnského kláštera, kde si jej oblíbil kaplan Guillaume Villon, jehož příjmení budoucí básník později přijal z vděčnosti za své. Díky svému dobrodinci se bystrý, ale velice temperamentní chlapec dostal na Sorbonnu, kde ale spíše než mezi vzorné studenty, patřil mezi žáky darebáky. S nadšením se účastnil všech výtržností univerzitní mládeže a stal se členem nechvalně proslulého spolku Ulita. Přesto se mu podařilo r. 1449 získat titul bakaláře a o tři roky později se stává i mistrem svobodných umění. Z univerzitního prostředí těží i jeho jediný (bohužel však ztracený) román "Pet-au-Deable". Klidný život a budování slibné kariéry ale nebylo nic, co by mladého Villona jakkoliv lákalo a zajímalo. Do jeho světa patřily především návštěvy krčem, kde se stýkal s pochybnou společností tuláků, zlodějů a prostitutek, miloval noční toulky Paříží při kterých v opilosti s oblibou vyhledával různé souboje a šarvátky. Dokonce i některé svoje verše psal hantýrkou (Balady v žargonu). Je pochopitelné, že takový bohémský život se nezamlouval policii ani úřadům a tím méně páteru G. Villonovi, který musel svého svěřence každou chvíli vysekávat z nějaké šlamastyky. Básníkův život známe především díky četným zápisům ze soudních svazků, podle nichž se mladý François např. zúčastnil krádeže v teologické fakultě, jindy zase při rvačce smrtelně zranil kněze a pod hrozbou trestu smrti musel uprchnout z Paříže... Načas nalezl útočiště u uměnímilovného vévody Orleánského v Blois, ale nijak se nepoučil. Četná zatčení, uvěznění a soudy se jeho životem táhnou jako červená nit a je s podivem, že se mu poměrně dlouho dařilo pokaždé vyváznout se zdravou kůží. Osudným se mu stalo až zatčení v listopadu r. 1962, kdy byl opět odsouzen za všechny předešlé prohřešky k oběšení na šibenici. Čekání na smrt si krátil skládáním veršů a hlavní část jeho "Testamentů" vznikla právě ve smrdutém pařížském vězení Chateletu. Rozsudek ale byl nakonec změněn na deset let vyhnanství z Paříže, což se stalo počátkem ledna r. 1963. Záznamem o Villonově odchodu z města končí veškeré písemné i jiné informace o jeho dalším osudu. Není tedy známo, kdy a kde (ani jak) François Villon zemřel, ale většina historiků se na základě jeho zdravotního stavu domnívá, že se tak stalo krátce poté, co opustil Paříž. Verše Françoise Villona, prezentované především Malým (Závěť - 1456) a Velkým (Odkaz - 1461) testamentem jsou bezpochyby nejvýznamnějším evropským básnickým dílem 15. století a od svého znovuobjevení v polovině 19. století patří do zlatého fondu evropského umění. U nás jsou životní osudy Fr. Villona známé především díky životopisnému románu "Navzdory básník zpívá" spisovatelky J. Loukotkové, či divadelní hře "Balada z hadrů" J.Voskovce a J.Wericha. Villonovy rebelantské verše též zazněly např. v jednom díle televizního seriálu Třicet případů majora Zemana.