Emil František Burian

Emil František Burian se narodil 11. června 1904 v Plzni do hudební rodiny. Jeho otec, Emil, byl barytonistou opery Národního divadla, jeho matka, Vlasta, učila zpěv, a strýc , Karel Burian, byl světovým tenoristou. Tím bylo dáno jeho další směřování. E.F.Burian vystudoval na pražské konzervatoři klavír a kompozici. Již v roce 1925 se uplatňuje jako skladatel hudby v inscenacích Národního divadla a jako hudební avantgardní teoretik. Stává se členem levicové skupiny Devětsil a ihned po založení také členem Osvobozeného divadla, kde působí jako klavírista, zpěvák, skladatel a herec. Společně s režisérem Frejkou zakládají divadlo Dada, později Moderní studio, ve kterém pokračuje s muzikou a herectvím. V roce 1927 vytváří recitační dramatický soubor voiceband, ve kterém se snažil spojit recitaci, hudbu a tanec s činohrou. Tímto začíná práce E.F.Buriana, jako režiséra. Po zániku Moderního studia, roce 1929, se stává režisérem Národního divadla v Brně, kde s úspěchem uvádí několik her. V Brně zakládá kulturně-politický spolek Levá fronta, za což je pod záminkou úsporných opatření propuštěn. Po krátkém působení v Olomouci, kde je dovoleno režírovat jen schválené kusy, se vrací do Brna a společně s Emilem Bolkou, Bohoušem Machníkem a Josefem Kozákem, zakládá v roce 1931 divadlo D. Po jedné z inscenací, Nezvalovy Milenci z kiosku, je po nátlaku policejního ředitelství z Brna vypovězen. E.F.Burian se vrací do Prahy, nejprve pracuje u filmu a v kabaretu Červené eso, ale již v roce 1933 zakládá nový soubor pod názvem D34, odkaz na brněnského Déčko je zřejmý. Jednalo se o autorské divadlo se silným sociálním, levicovým a kritickým zaměřením. V roce 1937 organizuje Jatní festival D37, festival československé divadelní a umělecké avantgardy. V období divadla D39-D41 (je to stále divadlo D, jen čísla jsou dle daného roku) se orientuje repertoárem spíše na vlastenecké vyznění. Za svou činnost je 12. března 1941 divadlo zakázáno a E.F. Burian zatčen gestapem, postupně byl vězněn v koncentračních táborech Dachau a Neuengamme, odkud se mu, po bombardování tábora spojeneckým letectvem, podaří na sklonku války uprchnout (3.5.1945). Po návratu do Prahy, v červnu 1945, obnovuje divadlo, tentokrát D46 a pokračuje ve svém díle. V roce 1951 je divadlo přeměněno na Armádní umělecké divadlo a Burian jej řídí v propůjčené hodnosti plukovníka. Dva roky poté již jako D34. Po celý svůj aktivní umělecký život se nevěnoval pouze režii, ale výrazně se zapsal i v jiných oblastech kultury a umění. Z oblasti literatury je to sbírka básní Idioteon (1927), autobiografický román Vítětové (1955) a další, ve své divadelní režii uváděl vlastní dramata a adaptace. Významné bylo i jeho působení u filmu, je autorem hudby k osmnácti filmům, např. Před Maturitou (r. Svatopluk Innemann, 1932), Siréna (r. Karel Steklý, 1947), režíroval filmy Věra Lukášová (1939) a Chceme žít ( 1949), počátkem třicátých let se v několika filmech objevil i jako herec, Zlaté ptáče (r. Oldřich Kmínek, 1932), Ze světa lesních samot (r. Miroslav Josef Krňavský, 1933). Mimo hudbu k filmu a divadelním inscenacím složil i několik oper, Mastičkář, Bubu z Montparnasu, Maryša. Nezanedbatelná je i jeho společenská a politická činnost, z dnešního pohledu spíše kontroverzní, po skončení války působí v rozhlase jako komentátor, či spíše levicový agitátor, vydává týdeník Kulturní politika, jako člen komunistické strany je v Ústředním akčním výboru Národní fronty, poslanec Národního shromáždění a předseda hudební komise ÚAVNF. Za uměleckou činnost a především politickou příslušnost byl v roce 1954 oceněn titulem Národní umělec. Od konce války se potýkal s podlomeným zdravím, jako důsledkem let strávených v nacistických táborech, E.F.Burian umírá ve svých padesáti pěti letech, 9. srpna 1959.