Paolo Stoppa

Paolo Stoppa byl v první řadě významným divadelním hercem, natočil ale také více než 190 filmů, naši diváci si jej nejspíše připomenou díky jeho účasti na četných mezinárodních projektech šedesátých let. Narodil se v Římě a tady také začal v roce 1927 s profesionálním herectvím, jeho první štací byla divadelní společnost Capodaglio-Racca-Olivieri, kde sice hrál jen vedlejší role, ale sbíral zkušenosti po boku již slavných osobností divadla. Na stříbrném plátně debutoval nevelkou rolí v oslavném filmu o italském letectvu MODRÁ ARMÁDA (L´armata azzurra, 1932), častěji ale začal točit až koncem třicátých let, zatím ovšem jen ve formátu vedlejších rolí. V letech 1938-1940 působil Paolo Stoppa v Teatro Eliseo v Římě, kde dostal příležitosti interpretovat náročné postavy domácího i světového repertoáru, potkal tady také svou životní partnerku Rinu Morelli (1908-1976), s níž pracoval a žil až do její smrti. Setkali se i ve filmu (TAJEMNÁ MASKA – Un avventura di Salvatore Rosa, 1939; ŽELEZNÁ KORUNA – La corona di ferro, 1940). Sám Stoppa ve čtyřicátých letech vytvořil několik velkých rolí ve filmech historických (DON CESARE DI BAZAN, 1942; BIRAGHIN, 1945) i příbězích ze současnosti (KDYBYCH BYL UPŘÍMNÝ – Se io fossi onesto, 1941; MRAKODRAPY – Grattacieli, 1943). Dvojice Stoppa-Morelli se po druhé světové válce stala jedním z nejstabilnějších a také nejvíce uznávaných párů italského divadla, k uměleckým vrcholům je dovedl režisér Luchino Visconti, pod jehož vedením vytvořili řadu vysoce hodnocených inscenací her W. Shakespeara, C. Goldoniho nebo A. P. Čechova. Neméně úspěšné bylo ale i dílo moderních autorů, Paolo Stoppa například zazářil v Millerových hrách Smrt obchodního cestujícího a Pohled z mostu. S Rinou Morelli vedli vlastní společnost do roku 1961, později oba nastoupili do římského divadla Teatro Stabile. Z této doby pochází také Čechovův Višňový sad (1965), v němž Stoppa podal v roli Gajeva svůj životní výkon na jevišti. Vedle divadla ale nadále aktivně spolupracoval s filmem, díky tomu, že hrál jen vedlejší role, mohl točit i několikrát ročně, například v roce 1953 to bylo jedenáct titulů různých žánrů. Objevoval se v mistrovských dílech italského neorealismu (ŘÍM V 11 HODIN – Roma, ore undici, 1951) i filmech, které se mu snažily jen přiblížit, hrál také v komediích (NÁVRAT DONA CAMILLA – Il ritorno di Don Camillo, 1953), znovu to byly i historické filmy nebo dobově oblíbené povídkové snímky. Kromě Itálie pracoval často i ve Francii. Za celou svoji práci pro film získal v roce 1952 Stříbrnou stuhu od Italského syndikátu filmových novinářů, další Stříbrnou stuhu mu vynesla vedlejší role v povídkovém filmu ZLATO NEAPOLE (L´oro di Napoli, 1954). Souběžně s divadlem a filmem se Paolo Stoppa pilně věnoval i dabingu, již ve třicátých letech namlouval Freda Astaira, později jeho hlasem k italským divákům promlouval například Kirk Douglas. S Rinou Morelli začal v padesátých letech spolupracovat i s televizí. Několika velkými úkoly pověřil Stoppu před kamerou Vittorio de Sica (ZÁZRAK V MILÁNĚ – Miracolo a Milano, 1951; HLAVNÍ NÁDRAŽÍ – Stazione Termini, 1953; POSLEDNÍ SOUD – Il giudizio universale, 1961), spolupracoval i s dalšími významnými režiséry jako byli Roberto Rossellini (VIVA L´ITALIA, 1961; VANINA VANINI, 1961), není nijak překvapivé, že točil i s Viscontim (ROCCO A JEHO BRATŘI – Rocco e i suoi fratelli, 1960; GEPARD – Il gattopardo, 1963). V mezinárodním měřítku jej pak zviditelnily vedlejší role v úspěšných koprodukčních projektech jako SPATŘIT PLAVÉHO KONĚ (Behold a Pale Horse, 1964) nebo HON NA LIŠKU (Caccia alla volpe, 1966), opět v režii Vittoria de Sicy. V menší roli se objevil i ve slavném westernu TENKRÁT NA ZÁPADĚ (C´era una volta in West, 1968), znovu jej ke spolupráci zvali také francouzští filmaři. Rok 1976 byl pro Paola Stoppu smutný – zemřela jeho partnerka v životě i na jevišti Rina Morelli, v témže roce zemřel i dlouholetý přítel a spolupracovník Luchino Visconti. Paolo Stoppa se na čas úplně stáhnul do soukromí, v roce 1978 ale znovu začal vystupovat na jevišti. Několik zajímavých rolí vytvořil ještě v televizi, ve filmu se objevil naposledy v roce 1983 (MOJI PŘÁTELÉ II. – Amici mei II., 1983). Krátce před koncem kariéry zaujal Paolo Stoppa ještě v úloze papeže Pia VII. v historické komedii MARKÝZ DEL GRILLO (1981), která mu opět vynesla Stříbrnou stuhu udělovanou Italským syndikátem filmových novinářů. Paolo Stoppa zemřel v Římě 1. května 1988 ve věku 81 let.