Claudia Cardinale

Ve čtrnácti si o sobě myslela, že vypadá jako obluda. Chovala se jako kluk, poklonám se vysmívala a nebýt toho, že byla o pár let později zvolena královnou krásy, k filmu by se asi nikdy nedostala. Nenapadlo by ji to. Bylo jí zrovna šestnáct a s titulem a korunkou ve vlasech vyjela za odměnu do Benátek. Zrovna se tu konal filmový festival a fotografové a producenti už Claudii nepustili. Byla sice velmi mladá, přesto většinu nabízených rolí už tehdy odmítala. Možná proto o ni filmaři stáli víc a víc. Během své kariéry hrála ve filmech těch nejslavnějších – Viscontiho, Comenciniho i Fellinoho. Právě osobnost režiséra pro ni byla vždy rozhodující, podobně jako scénář. Když se do něj nezačetla během prvních dvou stran, odložila jej jednou pro vždy. Takový je podle herečky i recept na to, jak se stát hvězdou: vybírat si nejlepší režiséry a scénáristy. nebát se práci odmítnout a nevěřit všemu, co vám říkají: „Jakmile totiž člověk podlehne, je konec“, tvrdí osmašedesátiletá herečka. „Člověk musí bát především silný sám k sobě, jinak v tomhle světě neobstojí.“ Už léta žije v Paříži. Neobklopuje se bodyguardy, neuzavírá se v bytě, naopak každou volnou chvíli tráví na procházkách kolem Seiny. Pozoruje lidi, občas se s nimi zastaví a prohodí pár slov. Stejnou radost jí udělá podívat se na některý svůj starší film nebo si po telefonu popovídat se svými dětmi, které žijí v Itálii. Jen do obchodu ji prý nikdo dobrovolně nedostane, nakupuje totiž nerada. Už dvacet let se obléká u Armaniho, ale věci si i s účtem nechává domů posílat po poslíčkovi.