Corrado Pani

Corrado Pani obsáhl ve své herecké dráze film, televizi, divadlo, značnou část svých aktivit zasvětil také dabingu. Původ měl sice na Sardinii, ale narodil se v Římě, kde krátce po druhé světové válce začínal jako rozhlasový herec v Rádiu Vatikán. Tady účinkoval v programech pro děti, na nichž se podílel i autorsky, moderoval také oblíbené dopolední pořady pro ženy. První zkušenosti s dabingem mu přinesly velké příležitosti u amerických animovaných filmů PINOCCHIO (1940) a PETER PAN (1953). Divadlo začal Corrado Pani hrát v roce 1951 a odehrál desítky vedlejších rolí v dramatech i komediích domácích i světových autorů, krátce nato zahájil i svou bohatou spolupráci s filmem. Debutoval menší úlohou ve filmu ULIČKA NADĚJE (Il viale della speranza, 1953), zmínku si pak zaslouží Viscontiho BÍLÉ NOCI (Le notti bianche, 1959). Luchino Visconti ostatně stál i u prvních Paniho úspěchů v divadle (Millerova hra Pohled z mostu). Na přelomu 50. a 60. let odehrál Corrado Pani několik velkých rolí ve filmovém žánru sandálu a meče (HERODES VELIKÝ – Erode il grande, 1959; HROBKA KRÁLŮ – Il sepolcro dei re, 1960), objevil se i ve válečných filmech (POD DESETI PRAPORY – Sotto dieci bandiere, 1959; DEN LVŮ – Un giorno da leoni, 1961). Počátek šedesátých let byl obecně pro Paniho érou velkých úspěchů, exceloval na divadelních jevištích a v roce 1960 obdržel prestižní cenu Stříbrná maska, několika menšími rolemi pronikl i do zlatého fondu světové kinematografie (ROCCO A JEHO BRATŘI – Rocco e i suoi fratelli, 1960; DĚVČE SE ZAVAZADLEM – La ragazza con la valigia, 1961). Začal spolupracovat i s televizí a tady získal velkou popularitu jednou z hlavních rolí v seriálu BRATŘI KARAMAZOVI (Il fratelli Karamazoff, 1969). Kromě divadla, filmu a televize se Corrado Pani začal prosazovat také v dabingu, namlouval nejen zahraniční herce v italských filmech, ale i řadu slavných snímků z americké nebo francouzské produkce. V roce 1959 se oženil s dnes již zapomenutou herečkou Renatou Monteduro, ještě v průběhu manželství se ale v šedesátých letech sblížil s populární zpěvačkou Minou (*1940; vlastním jménem Mina Mazzini) a jejich vztah značnou měrou zaměstnával v té době bulvární média. Jejich syn Massimiliano Pani (*1963) je dnes uznávaným hudebním skladatelem. V sedmdesátých letech poklesl význam Corrada Paniho jako filmového herce, nadále ale hrál výrazné vedlejší role v různých žánrech, připomeňme například Bologniniho film AFÉRA PROFESORA MURRIHO (Fatti di gente per bene, 1974), nové úspěchy mu přinášelo divadlo, díky němuž se v pozdější době před kamerou prakticky přestal vyskytovat. Velké příležitosti mu nabídl shakespearovský repertoár (Král Lear, Julius Caesar, Kupec benátský), exceloval ale také v ruské klasice a s Čechovovým Rackem procestoval v letech 1998-2000 celou Itálii. Ve filmu se objevil po dlouhé třináctileté přestávce (PINOCCHIO, 2002) v menší roli soudce. Po rozvodu s první manželkou a rozchodu s přítelkyní Minou se Corrado Pani v roce 1997 oženil podruhé s Nadiou Strebernik (známou dnes jako Nadia Pani). Jeho hereckou kariéru završila prestižní divadelní cena Premio Gassman za celoživotní dílo (2005). V této době již delší dobu trpěl zdravotními problémy a zemřel v Římě 2. března 2005 krátce před svými 69. narozeninami.